Vostřákovo krédo? Důslednost i upřímnost. Chce, aby v Plzni hráči zůstávali

Pavel Vostřák | Foto: hcplzen.cz

Škoda Plzeň před novou sezonou udělala několik změn ve struktuře mládeže. Novým šéfem místní akademie se stal západočeský patriot Pavel Vostřák. „Myslím si, že už jsme dlouhodobě zaostávali a museli jsme s tím něco udělat. Vždycky to začíná odspoda a tam to nefungovalo tak, jak by mělo. Pavel Vostřák byl nějakou dobu ve Švýcarsku, prošel si tamní mládeží a má bohaté zkušenosti. Po odchodu Petra Vojana byl pro mě jasná volba,“ říká ke změně Martin Straka.

Pane Vostřáku, jaké byly vaše trenérské začátky po ukončení aktivní kariéry?
Já jsem začal trénovat krátce poté, co jsem skončil hráčskou kariéru. Tenkrát za mnou přišel Martin Straka, zdali bych nepomáhal s projektem „Klatovy“, které byly farmou plzeňského áčka. Strávil jsem tam tři roky, hodně mě to tam bavilo. Pracoval jsem s talentovanými hráči, kteří v plzeňské mládeži vyhrávali tituly. Čas v Klatovech všem pomohl, měl jsem tam například Petra Kodýtka, Matyáše Kantnera nebo Lukáše Kaňáka. 

Nyní se do Plzně vracíte, jaké jsou vaše pocity?
Samozřejmě je to pro mě výzva a na práci se moc těším. Petr Vojan se rozhodl pro odchod, já nyní budu mít na starosti vše od kategorie U16 dolů. Budeme úzce spolupracovat s Jardou Špačkem, pod něhož spadá dorost s juniorkou. 

„Ve Finsku jedou kluci na zimáku v posilovně sami na kole, mají zápisníček a poctivě si přesně odškrtávají, co udělali. U nás musíte za každým stát s nadsázkou jako policajt.“

Vy máte bohaté zkušenosti i ze Švýcarska, kde jste pracoval u mládeže…
Je to tam také postavené tak, že se hodně čerpá ze zahraničí. Já když jsem byl v Klotenu, tak tam bylo snad šest trenérů z Finska. Áčko taktéž trénovali Fini, ti měli navíc v klubu své děti, které jsem trénoval. Nadále mám s klubem vztah, předáváme si informace. 

Celý svět se dnes soustředí na dovednosti. Na mezinárodní úrovni jsou hráči šikovnější a my jim to musíme nabídnout i tady. Často soupeře porazíme díky týmovému systému, ale individuality nám chybí. V kategorii U15 nebo U16 by to nemělo být o výsledcích na úkor kreativity. Chceme, aby si kluci dovolili kličku, aby šli sebevědomě do souboje jeden na jednoho a rostlo jim sebevědomí.

Jak byste porovnat mentalitu Finů, Švýcarů a Čechů?
Jednoduše. Ve Finsku jedou kluci na zimáku v posilovně sami na kole, mají zápisníček a poctivě si přesně odškrtávají, co udělali. Nikdo je nemusí hlídat, jsou to v devatenácti letech dospělí lidé. U nás musíte za každým stát s nadsázkou jako policajt.

I ve Švýcarsku jsme zkusili zavést tento finský model, kdy si kluci měli tréninky odjet sami podle plánu. Po čtrnácti dnech zjistili, že to nejde. Švýcaři jsou mentalitou podobní nám – taky nad tím spekulují. Ale jakmile ti kluci odejdou ven, život je to naučí. Buď začneš makat na tisíc procent, nebo tě vyhodí. Je to o tom vnitřním nastavení.

Jaká je tedy vaše filozofie, kterou byste chtěl v Plzni aplikovat?
Chceme hráčům nabídnout maximální servis v oblasti dovedností. V zápasech se děti techniku bruslení nebo střelby nenaučí, to musíme odpracovat v tréninku. Nechceme hráče brzdit v tom, aby si dovolili kličku nebo souboj jeden na jednoho. Musí jim růst sebevědomí. 

Už dříve tady byla kvalitní metodika, kterou vytvořili David Bruk s Petrem Vojanem, ale postupem času se přestala důsledně dodržovat. Na té metodice se do osmé třídy nemusí nic zásadně měnit, jen jsme ji teď trochu napasovali na dnešní dobu. Chceme mít jasno v tom, co by mělo dítě umět na konci páté nebo šesté třídy. Je to jako ve škole, nejdříve se musíte naučit jedna plus jedna, a teprve pak můžete násobit a dělit. 

Jednou jsem také dostal radu: „Říkej vždy pravdu na rovinu.“ Když se tě hráč zeptá, proč nehraje, nesmíš mu mlžit, že „příště to možná vyjde“. On to řekne doma rodičům, ti se na to upnou a je z toho problém. Musíte mu na férovku říct: „Nehraješ, protože tihle kluci teď makají víc, zaslouží si to. Pracuj na sobě, abys je vytlačil.“ Upřímnost je sice někdy těžká, ale řeší spoustu budoucích konfliktů. 

„Nejvíce se děti učí před pubertou – tam jim stačí věci ukázat a ony je zopakují. Je to jen o tom, jak důslední budeme v jejich opravování.“

Budete dohlížet osobně na tréninkový proces?
Ano, ale máme tady v řadách rodičů spoustu bývalých hráčů, nyní je to třeba Kuba Jeřábek, který taktéž chodí vypomáhat. Bylo by hřích tyhle kluky nevyužít a nezapojit je do tréninku. Trénink je pak daleko kvalitnější, když se jeden trenér může věnovat třeba jen pěti nebo šesti dětem najednou. Jakmile je jeden trenér na dvacet prvňáčků, nemá šanci nikoho korigovat a je to spíš jen takové klouzání jako se školou. 

Pro každého trenéra je jednodušší pracovat s šikovnými hráči, kteří mají základy. V patnácti nebo šestnácti letech už se zlozvyky v bruslení odstraňují strašně těžko. Nejvíce se děti učí před pubertou – tam jim stačí věci ukázat a ony je zopakují. Je to jen o tom, jak důslední budeme v jejich opravování a jak moc nám na tom v tréninku bude záležet. 

Co říkáte na odchody talentovaných hráčů do zámoří?
Nyní jsme viděl nějakou statistiku, která ukazovala, že ve finále juniorské soutěže bylo snad sedm hráčů, kteří v mládeži odešli do Ameriky. Tam se neprosadili a po roce, dvou se vrátili a tady dominují. Není vůbec jednoduché se v zámoří prosadit, tam je stále úroveň úplně někde jinde.

Chceme u nás v Plzni dát hráčům takový servis, aby tady chtěli zůstat a aby věděli, že mají šanci dostat se do áčka. Pokud se pak někdo rozhodne odejít do Kanady, nebudeme mu bránit, ale chceme, aby věděl, že v Plzni má ty nejlepší podmínky. 

Trenérem deváté třídy se nově stal Tomáš Kubalík…
V kategorii U15 se rozhoduje, jestli talentovaní hráči přijdou k nám do akademie, nebo do nějaké jiné. Tak jsme zde chtěli mít jméno, které je pro všechny známe a kterému věří. Tomáš má ke klubu vztah, chce pracovat. 

„Rodiče musí vědět, co si mohou dovolit. Budou tu buď podle našich podmínek, nebo ať tu nejsou.“

Štěpána Hanzlíka jste naopak povýšili k nové vzniklé kategorii U16.
Chceme si vychovat vlastní trenéry, skills kouče a dovednostní trenéry. Tomáš Pejchar zase bude s Jirkou Hanzlíkem u juniorky. Chceme to vše propojit i s univerzitním hokejem, kde je 90 procent kluků, které jsem trénoval – jsou to chytří kluci, studují vysoké školy a mají ke klubu vztah. Nechceme jen koukat do historie, musíme mít perspektivu.

Velkým tématem je i role rodičů a agentů, kteří často na hráče vyvíjejí až nezdravý tlak nebo se snaží zasahovat do chodu klubu. Jak s tím chcete pracovat?
Musíme nastavit kulturu komunikace. Rodiče musí vědět, co si mohou dovolit. Budou tu buď podle našich podmínek, nebo ať tu nejsou. Jeden nebo dva rodiče mohou zničit chemii celého týmu. Spousta rodičů je ambiciózních a myslí si, že když budou dítě vozit z jednoho tréninku na druhý a k tomu přidají tři turnaje týdně, bude to lepší. Ale v patnácti letech pak ty kluky hokej přestane bavit.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: tym@redakce.hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: podpora@hokejka.cz