Trendy v hokeji? Analytik repre: Ze ZOH mám smíšený pocit. V diskuzi o mladých zaniklo...
Reprezentační analytik Jan Morkes (ve výřezu)
|
Foto: Profimedia/DeFodi Images/Alex Gottschalk
V oboru analytiky má vizitku uznávané kapacity. Jan Morkes s pokročilými daty léta pracuje u národního týmu, od aktuální sezony také pod hlavičkou Rytířů Kladno. Se zhruba měsíčním odstupem přináší v rozhovoru pro web Hokej.cz svůj pohled nejen na olympiádu v Miláně.
Z pohledu fanouška byl hlavní dojem z olympiády jasný – nejlepší hráči NHL mají zcela jinou rychlost, dovednosti, bruslení. Máte podobný dojem?
Určitě. Pokud bych měl něco vypíchnout, myslím, že se ukázalo, že bez rychlého bruslení, resp. bruslařské dynamiky, nejste v top hokeji nic. Je extrémně těžké držet krok s nejlepšími hráči, natožpak něco vytvořit. Kvalita bruslení a bruslařských obratů je přitom jen základním předpokladem, takovou vstupenkou, abyste vůbec měli šanci zúčastnit se hry, oddělit se od obránce, dobruslit situaci a být na ledě relevantní.
Které další fenomény vás napadnou při hodnocení turnaje jako první?
K bruslení se samozřejmě vyžadují další herní schopnosti. Viděli jsme v současnosti nejlepší hráče na světě, kteří jsou i na minimálním prostoru bleskurychle schopni zprocesovat hru, v rychlosti klidně na jeden dotyk kombinovat, neustále hledat volný prostor a diktovat hru. To vše se schopností krytí puku a zvládnutí mnoha soubojů. Zároveň jsme mohli pozorovat, jak se s malým kluzištěm a velkou rychlostí potýkali hráči o úroveň či dvě nižší. Jak se s nároky a omezeními moderní hry vyrovnávají, jaké zbraně jim zbývají.
„Myslím, že je užitečné nekoukat se jen na sestřihy TOP hráčů.“
Je to pro vás důležitý pohled?
Myslím, že je užitečné nekoukat se jen na sestřihy TOP hráčů, ale taky sledovat, co se děje 95 % času, často světově nadstandardním hráčům, kteří jsou o stupínek či víc “horší”. K tomu jsou data šikovná. Na olympiádě mi z několika důvodů přišlo, že bylo extrémně těžké vytvořit si pro hráče na puku prostor (tzv. gap) od obránce. Pravidelně se to v TOP zápasech dařilo opravdu jen naprosté špičce, nadpozemsky bruslícímu McDavidovi a pak ještě MacKinnonovi, kteří jsou učebnicovými příklady, jak pracovat s vnitřními a vnějšími hranami. Jak technikou lineárních crossoverů diktovat hru a v tranzici i v útočném pásmu číst situaci a umět vytvářet volný prostor. Otázkou je, jak by byl atraktivní a zajímavý hokej, kdyby tam TOP hráči nebyli. Jestli nevytváříme pro ofenzivní hokej příliš mnoho překážek, které umí vyřešit jen supehrdinové.
Jak se vám tedy výsledná hra na olympiádě líbila?
Zpětně vzato mám z olympiády smíšený pocit. Na jednu stranu skvělé nasazení, špičkoví hráči, spousta vypjatých bitev, sestavy hráčů, které bychom nikdy v NHL pohromadě nemohli vidět kvůli dvojnásobnému překročení platového stropu. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že turnaj mohl být ještě lepší. Přinést víc památných momentů, víc herní geniality, mohl být oslavou a reklamou na hokej na minimálně další dva roky. Když to řeknu ve zjednodušující zkratce: olympiáda mě bavila, ale byl bych radši, kdyby finále neskončilo 2:1, ale 5:4.
Co tomu bránilo?
Ve finále nejvíc americký brankář Connor Hellebuyck. (usmívá se) Ale vážněji: už v základních skupinách se někteří papíroví favoriti nadřeli v zápasech proti outsiderům. Švédský kouč kritizoval po jednom utkání rozhodčí, že pouští příliš hru, což vyhovuje outsiderům, a vytváří umělou vyrovnanost zápasů.
Švédsko mělo na turnaji hromadu dalších problémů a pozápasová vyjádření v emocích můžeme často odmávnout jako neobjektivní, ale neměl Sam Hallam trochu pravdu?
Právě. Pokud pustíte hru a nevylučujete, není to neutrální rozhodnutí: dáváte zelenou určité hře, volnému stylu bránění a zároveň ztěžujete situaci technickým, spíš šikovnějším hráčům. Přehlížením nedovolených zákroků fandíte obraně, respektive úporným týmům čekajícím na chybu soupeře.
„Možná jsem v tomhle v menšině, ale nejsem příznivcem zužování kluzišť za každou cenu.“
Jak tomu pomohla velikost hřiště? Byl byste pro zavedení užšího hřiště v extralize?
Možná jsem v tomhle v menšině, ale nejsem příznivcem zužování kluzišť za každou cenu. Ono se to zdá jako detail, ale geometrie je neúprosná. Když ze čtverce 10x10 metrů uděláte 7x7, výsledkem není o třetinu menší rozměr, ale odřezáváte víc než polovinu plochy (100 m2 vs 49 m2). Útočné pásmo má v extralize trochu jiné rozměry, ale přesto se bavíme o zhruba 60 m2 mezi nejužším a nejširším ledem jen v útočné třetině.
Takže?
V týmových sportech většinou platí, že větší prostor = výhoda pro ofenzivu. V hokeji je situace kvůli mantinelům trochu složitější, na užším je každá střela nebezpečnější, odrazy vytváří další problémy, ale základní fyzice neuniknete. Pokud chcete tvořit hru na užším ledě, máte pro každé rozhodnutí míň času a míň prostoru a pracovat na takové frekvenci zvládne jen hrstka špičkových hráčů. Což vede u spousty normálních hráčů k tlaku na zjednodušení hry, odhazování puku či nahazování na branku z míň optimálních pozic. Nejsem pro letiště, ale mám pochyby nad automatickým rovnítkem mezi spojeními “NHL rozměry kluziště” a “lepší hokej”.
Jak se efekt užšího hřiště projevuje ve hře? Jsou na to studie? Sám využíváte i český systém hokej.DATA.
Dělal jsem si do šuplíku několik analýz a nevyplynulo z nich, že by třeba na užším kluzišti padalo víc gólů. Zjednodušuji problematiku, která by vydala na celodenní seminář, ale v zásadě mi z rozborů vyplývá, že na užším kluzišti se toho opticky víc děje, víc se střílí a sráží, ale zároveň jsou situace náhodnější, míň připravené, nebo vzniklé spíš z chyb než z cíleného úsilí. Častěji se mění držení puku, hra je víc nahoru dolů, čtyři přihrávky a dost, delší kombinace a zámky jsou výjimečné. Je těžké vytvořit si prostor a držet se na puku. Vytrácí se tím ze hry jedna celá herní složka, která mě na hokeji baví. Ale to je samozřejmě můj subjektivní pohled.
Sám jste publikoval statistiku, že v play off oproti základní části v posledních třech letech padá o 16 procent gólů méně…
Hokej by si měl říct, jaký styl hry chce podporovat, jak má vypadat za pět let. A uzpůsobit tomu herní pravidla, rozměry ploch i posuzování zákroků. Když například může obránce beztrestně vytlačovat a přidržovat („box-out“) – tedy nedovoleně bránit útočníkovi bez puku na polovině obranné třetiny – zmenšuje to útoku prostor k manévrování. Osobně bych si přál, aby obránce takhle širokou moc neměl, ale jestli je to v pořádku, má to dalekosáhlé důsledky směrem k otázce, jaký mix dovedností a charakteristik má mít ideální hokejista.
„Hokej by si měl říct, jaký styl hry chce podporovat, jak má vypadat za pět let.“
Doufáte ve změnu pravidel?
Bohužel NHL, která asi jediná může jednoduše a jednostranně posunout pravidla, je v tomhle dost letargická. NBA za poslední dekádu upravila několikrát spoustu věcí směrem k větší atraktivitě zápasů, nejdřív hodně pomohla útoku, pak jej korigovala ve prospěch obrany. Omezila některé nudné pasáže a dál analyzuje situaci, zkouší v letních ligách úpravy, nebojí se zkoušet. NHL za stejnou dobu nebyla schopná ani změnit nespravedlivý playoff formát.
Ještě zpět k olympiádě – co říkáte na finále? Desítky střeleckých pokusů ze slotu, skvělá tranzice hry i řada hitů…
Z pracovních důvodů jsem se ještě k přesné analýze finále nedostal. Akumulovaný talent obou mančaftů je ale neoddiskutovatelný. U Kanady se nicméně po porážce (a třech vyrovnaných zápasech v playoff) objevila diskuse, zda-li tým neměl být sestavený jinak. Míň hráčů do hloubky sestavy, víc talentu. Po zranění Crosbyho se tým hodně spoléhal na McDavida, Celebriniho a MacKinnona. A byla to v prodloužení mimo jiné přehnaná touha vzít to na sebe, která Kanadě zlomila vaz a prohrála finále.
Nadvláda USA a Kanady je jasná. Samozřejmě mají mnohem větší základnu hráčů, ale už i takové Rusko či Švédsko ve výchově talentů zaostávají. Co byste ze zámořského systému vzal a přenesl k nám? Co na „zámořské škole“ obdivujete nejvíce?
Obávám se, že větší základna dělá opravdu hrozně moc. Vezměte si, že skoro každý český hráč, který uspěje v jedné ze tří kanadských juniorek, má celkem dobrou šanci zabojovat o mistrovství světa juniorů. Kanaďané mají v těchto soutěžích 1200 hráčů (a další stovky v NCAA a dalších ligách)! Konkurence je úžasný motor, ale zároveň umožňuje trochu lehkovážně zacházet s talentem a počkat, kdo projde někdy až krutým a náhodným procesem.
Což si evropské země moc nemůžou dovolit…
Musíme pracovat efektivněji a z menšího počtu sportovců a sportovkyň na vstupu vykřesat podobnou kvalitu. Což samozřejmě neznamená, že se nemáme inspirovat, koukat, co se děje, sledovat dovednostní skills tréninky, sami si analyzovat top hráče a hráčky. Potřebujeme ale tyto znalosti dostat do vývoje chytřeji, bez takových ztrát, a přitom simulovat vysoce konkurenční prostředí.
„Celkově padá umělá zeď mezi práci s daty a prací bez nich.“
Pracují v zámoří výrazně lépe i okolo dat a rozšířených statistik? Někdejší reprezentační trenér Jandač zmiňoval, jak široký realizační tým měli Kanaďané už na Světovém Poháru 2016…
Na vybraných mistrovstvích IIHF už několik let máme údaje z čipů a coby český nároďák je využíváme. Olympiáda bohužel pod tyto turnaje nespadala. Řekl bych, že se situace pořád posouvá. Celkově padá umělá zeď mezi práci s daty a prací bez nich. Federace si platí systémy, kde je video, základní statistiky i složitější modely a chtě nechtě s nimi pracují trenéři, videokouči i skauti. Jak moc to ovlivňuje jejich rozhodování, a jak to mají naši konkurenti s dedikovanými analytiky, neumím odpovědět, ale myslím, že jako český nároďák jsme na tom v porovnání se světem dobře a trenéři a trenérky, kteří mají zájem o další vrstvy informací, je dostávají.
Teď nás čeká Světový pohár 2028. Věříte, že by se do reprezentace mohli probojovat mladí, klidně i junioři z MSJ 2026?
To záleží hlavně na nich a na jejich práci. Někteří mají šanci se minimálně do reprezentace podívat a zjistit, jak na tom jsou v celosvětové dospělé konkurenci. Je super, že se jim otevírá cesta, ale v české diskusi trochu zaniklo, že mezi úspěchem na MSJ a relevantní rolí na Světovém poháru není příjemná rovinka, ale minimálně tři výkonnostní schody, které musí hráči zdolat. Anebo možná pět, jak říkal Radim Šimek po prvním zápase na olympiádě s Kanadou.
Share on Facebook
