Stokrát naplněná očekávání. Ale konec? Nevěřil bych tomu, líčí Fiala Kanadu
Samuel Fiala
|
Foto: Barbora Tanciková, hclitomerice.cz
Dvě a půl sezony odehrál v juniorské QMJHL, kde stačil zakulatit rovnou stovku bodů. Útočník Samuel Fiala doufal, že třetí ročník ve Val-d'Or konečně dovede i k týmovému úspěchu, jenže místo toho se v lednu hlásil zpátky „doma“ v Liberci a pár zápasů odehrál i v Litoměřicích.
Fiala se do zámoří vydal v roce 2023. V quebecké lize zůstával z českého pohledu trochu stranou pozornosti, v reprezentaci se za tu dobu objevil jen jednou, ale s frankofonním prostředím se sžil asi lépe než většina krajanů před ním. Zůstal i na sezonu, v níž měl status staršího hráče na výjimku.
Ta mu však skončila už v polovině. Prostějovský rodák přišel o své místo v týmu a vrátil se zpátky do Liberce. V jeho juniorce si teď chce spravit sebevědomí a dosáhnout na druhý extraligový úspěch v mládeži po dorosteneckém bronzu z roku 2022. Poprvé navíc dostal možnost nakouknout do mužského hokeje.
Je mi jasné, že teď už hledíte jenom dopředu, přesto: Jaké ve vás Kanada zanechala vzpomínky?
Byl to skvělý čas strávený v Kanadě, hrozně jsem si to užil. Těžký hokej, hrál jsem proti těm nejlepším. Když jsem tam odcházel, něco jsem od toho čekal, ale myslím si, že se mi ta očekávání naplnila stokrát víc.
„Trenér mi to dělal těžké a i když viděl, že třeba hraju líp než někteří kluci, nechtěl mi to dát zadarmo. Ale já mu to vůbec nemám za zlé, pak jsme měli dobrý vztah.“
Přitom quebecká liga každému nesedne, vzhledem ke francouzštině.
Já jsem se naučil klukům rozumět. Měl jsem francouzštinu na střední škole v Liberci a pak ještě navíc dva roky v Kanadě individuální lekce. Třetí rok už jsem nechtěl, protože už jsem neviděl žádný progres, ale stačilo mi to. Říkal jsem si, co kdybych třeba šel do WHL, OHL nebo do anglicky mluvícího týmu v quebecké lize... Tohle bylo náročnější, ale nevadilo mi to. V šatně nejsem moc mluvčí typ, spíš poslouchám. Určitě bych byl radši, kdybych si měl s klukama víc co říct, ale brali mě v pohodě. Pár kluků umělo dobře anglicky, což bylo fajn.
Nevadilo vám ani to, že jste byl trošku odtržený od většiny českých hráčů, kteří chodí do kanadských juniorek? Zdaleka nejvíc je táhne WHL.
Já jsem tam šel i s tím, že v týmu byl Tomáš Cibulka. Bydleli jsme dokonce ve stejné rodině, což bylo skvělé, akorát v půlce sezony odešel. Pamatuju si, že ve druhé půlce se mi dařilo daleko víc, ale v šatně jsem se cítil trošku hůř. Ti kluci přece jenom mají svou skupinku a tehdy tam nehráli skoro žádní anglicky mluvící. Druhý rok tam ale přišel Rus, se kterým jsem si hodně sedl, i víc anglicky mluvících kluků. Co se týče Čechů, první rok jich bylo v lize nejvíc a od té doby jich tam ubývá. Letos jsem potkal někoho fakt jen výjimečně, pozdravili jsme se na buly, ale teď ty mladší kluky stejně už ani neznám. Předtím jsme na sebe počkali po zápase a popovídali si, což bylo fajn. Je pravda, že by možná bylo lepší, kdyby nás v quebecké lize bylo víc.
Samuel Fiala | Foto: Barbora Tanciková, hclitomerice.cz
Potřeboval jste první rok na aklimatizaci? Ve druhém už jste sbíral skoro bod na zápas.
První polovina sezony byla hrozně těžká. Trenér mi to dělal těžké a i když viděl, že třeba hraju líp než někteří kluci, nechtěl mi to dát zadarmo. Když jsem udělal chybu, tak mě posadil. Ale já mu to vůbec nemám za zlé, pak jsme měli dobrý vztah. Díky tomu jsem vystřelil: Kousl jsem se a viděl, že to nebudu mít zadarmo, a díky tomu po Vánocích přišly výsledky. Od té doby už mi body chodily. Rozjezd každé sezony je těžší, než si člověk po letní přípravě zvykne. Před druhým rokem byla hodně dlouhá, takže jsem před Vánoci taky neměl moc bodů, ale pak jsem zase vystřelil a měl asi bod na zápas. Byla ale škoda, že jsme v play off hned narazili na dobrý tým. Myslím si, že jsme měli tým na to postoupit dál. To je jediné, co mě v té Kanadě mrzí: Že jsme neměli až tak dobré týmové výsledky. První rok jsme play off neudělali, druhý ano, ale vyhráli jsme bohužel jenom jeden zápas.
Zůstal jste až do sezony, kdy už jste platil za overage hráče. Jenže v její polovině jste skončil, což je atypické. Jasně, trejdy se dějí, ale co se přihodilo?
Když jsem do Kanady šel, věděl jsem, že tamní liga je nejlepší a je v ní velká konkurence. Chtěl jsem vidět, jak se porovnám s těmi nejlepšími, a taky se přiblížit zámořským skautům. Nechci být naivní, ale z té ligy chodí hodně hráčů do NHL. Věděl jsem, že to nebude lehké a jednou se třeba do Evropy vrátím. No a teď byl deadline trejdů. Já ani agent jsme o tom vůbec nevěděli, ale trenér hledal obránce a na poslední chvíli, půl hodiny před uzavírkou, sehnal jenom overage hráče. Asi vzhledem k tomu, že mě draftoval a nezaplatil za mě žádné výběry, se rozhodl pro mě. Říkal mi, že to nebylo nic proti mně, že bych hrál špatně, ale tím, že jsem byl overage i Evropan, jsem zkrátka zabíral dvě místa a bylo pro mě těžké si to vybojovat.
„Těšil jsem se na play off, protože kluci teď mají nejsilnější tým za ty tři roky. Budu jim fandit a přeju jim to, mám kluky rád, ale bohužel to je tak, jak to je.“
Byl jste hodně rozčarovaný?
Musím říct, že jsem byl vůbec rád, že mě i na tu overage sezonu chtěl. Kdyby mi ale někdo řekl, že se vrátím do Čech v polovině sezony, tak bych mu nevěřil... Těšil jsem se na play off, protože kluci teď mají nejsilnější tým za ty tři roky a myslím si, že to dotáhnou daleko. Budu jim fandit a přeju jim to, mám kluky rád, ale bohužel to je tak, jak to je. Řešili jsme s agentem, jestli tam ještě zůstat, ale bohužel si mě nikdo nevybral z waiver listu. Už jsem byl navíc rozhodnutý pro Česko a chtěl jsem už okusit chlapský hokej.
Tak jste zavolali do Liberce.
Ano, jsem hráčem Liberce. Ten je i nejblíž mému srdci, odehrál jsem tady čtyři skvělé roky a Liberec mě připravil na odchod do Kanady a pořádný hokej. Do Liberce vždycky voláme jako první a potom se zařídil podpis smlouvy v Litoměřicích.
Samuel Fiala | Foto: Barbora Tanciková, hclitomerice.cz
V Maxa lize jste ale odehrál jen pět zápasů, po začátku února už jste nastupoval výhradně v liberecké juniorce. Čím to?
Během olympijské pauzy to pro nás mladé bylo v Litoměřicích hodně těžké, protože tam bylo hodně hráčů z extraligy. Ice time jsem neměl moc velký, ale chápu to, jsem mladý a s tím jsem do toho šel. Musím bojovat. Jsem aspoň rád, že se vyhraju v juniorce, kde dostanu minuty a můžu být v pořádném zápasovém zápřahu.
Je to hezký pocit zase oblékat liberecký dres?
Určitě, i když jsem si to takhle nepředstavoval. Rád si zahraju a je mi asi i jedno kde, ale prostě chci vyhrávat každý zápas a jsem rád, že to je v Liberci.
„Musím bojovat. Jsem aspoň rád, že se vyhraju v juniorce, kde dostanu minuty a můžu být v pořádném zápasovém zápřahu.“
Za sebou už máte i duel pod otevřeným nebem v Povrlech, kde jste za Litoměřice nastoupil proti Chomutovu. Byl to zážitek?
Jasně, jsem za takové speciální zážitky rád. Taťka říkal, že když jsem byl malý, tak jsem už jeden takový zápas hrál. Já si to vůbec nepamatuju. Bylo to zajímavé, měli jsme hezké dresy, přišlo hodně fanoušků a hráli jsme tak, jak se hrálo dřív. Jak hrál třeba můj děda.
Každá podobná akce přitahuje k hokeji větší pozornost, i když na Kanadu v tomhle ohledu nebudeme mít nikdy, viďte?
Troufnu si říct, že tam je hokej náboženstvím. Díky tomu, že juniorské týmy fungují vyloženě jako samostatné celky, tak na ně chodí spousta fanoušků a mají tam všechno, jako kdyby šlo o mužský hokej. Je to v podstatě takový poloprofesionální hokej. Je to skvělé. Jsou tam i velké haly, třeba v Québecu, a hrát před osmi tisíci lidmi je skvělé. Mají speciální zápasy, třeba na podporu boje proti rakovině, další charitativní i různá speciální utkání.
Share on Facebook
