Stávám se více učitelem než bývalým hokejistou, vypráví Laš. Gympl vzal jako výzvu
Marek Laš
|
Foto: hstrebic.cz
Brusle a hokejku vyměnil za propisku a ukazovátko. Bývalý útočník Marek Laš před pěti lety po náhlém ukončení své hokejové kariéry posílil pedagogický sbor třebíčského gymnázia, které sám kdysi navštěvoval. „Zejména od kolegů, kteří mě znali jako studenta, jsem od začátku cítil důvěru i podporu,“ říká Laš, který kromě tělocviku učí také matematiku a informatiku.
Zatímco řada hokejistů po kariéře touží zůstat u hokeje, Laš to tak neměl. „Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl po hokeji nejprve zkusit něco jiného,“ říká otevřeně bývalý útočník Olomouce či mateřské Třebíče, v jejímž dresu odehrál 10. března 2020 svůj poslední zápas kariéry.
Konec přišel trochu nečekaně, v Horácké Slavii měl podepsanou smlouvu i na nadcházející sezonu. Vleklé zdravotní problémy mu ale nakonec další starty už neumožnily. Co dál? „O tom, co budu dělat po kariéře jsem přemýšlel od dokončení studia na vysoké škole v roce 2014, ale nic konkrétního jsem nevymyslel,“ přiznává.
„Kariéra trenéra může dříve nebo později sklouznout k častému střídání klubu a místa působení.“
„Až po sezoně 2019/2020, ve které se zdravotní problémy nakumulovaly, jsem začal podnikat konkrétní kroky ke změně profese,“ dodává vzápětí. Možností bylo několik a vlastně i to trenérství Laš přeci jen na chvíli zvažoval. „Bylo to určitě ve hře. Práce trenéra by mě na jednu stranu bavila, věnoval bych se hokeji, co pro mě bylo přirozené, v tomto ohledu by to mohla být snadná volba,“ uvažoval tehdy třiatřicetiletý útočník po vynuceném konci kariéry.
Uvědomoval si však, že být trenérem má i negativní stránky. „Kariéra trenéra může dříve nebo později sklouznout k častému střídání klubu a místa působení. Mám dvě dcery, tedy mi dávalo smysl se po kariéře spíš zdržovat více doma než na zimáku,“ říká Laš, proč se přeci jen rozhodl od myšlenky zůstat u hokeje upustit a zvolit jinou cestou.
Coby vystudovaný inženýr ekonomie nakonec začal pracovat jako obchodní zástupce pro biomedicínskou firmu. Práce ho ovšem příliš nenaplňovala, a tak možná trochu odvážně se začal po práci poohlížet ve školství. Rozeslal emaily s nabídkou několika základním a středním školám v Třebíči a čekal. Nabídky nakonec dostal hned dvě. Kromě té z gymnázia se mu ozval ještě ředitel jedné základní školy. „V tu dobu už jsem ale měl za sebou schůzku s paní ředitelkou gymnázia,“ vysvětluje, proč dal přednost škole, kterou sám navštěvoval. „Příležitost učit na gymplu byla velká výzva,“ dodává.
Marek Laš | Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz
Celkem přirozeně se stal učitelem tělocviku, který je mu vzhledem k jeho hokejové kariéře nejblíž, i zbývající dva předměty, které učí, tedy matematiku a informatiku, nejsou překvapivou volbou. Vždyť oba předměty studoval na vysoké škole.
V pedagogických začátcích mu pomohli především kolegové z kabinetu. A také ti, kteří ho sami kdysi učili nebo ho alespoň coby studenta potkávali na chodbách. „Bylo to zajímavé setkání, pro mě to ale byla výhoda. Zejména od těchto kolegů, kteří mě znali jako studenta, jsem od začátku cítil důvěru i podporu,“ přikyvuje.
Práci mu však usnadnili i samotní studenti. Často se veřejně debatuje o tom, že respekt dětí k autoritám klesá, Laš si ale nestěžuje. „Na gymnáziu je, dle mého názoru, respekt dětí zpravidla v relativně slušné míře,“ je přesvědčený. I proto ho i po pěti letech práce baví. „Nepociťuji významnou změnu vnímání své práce,“ říká šťastně.
„Na gymnáziu je, dle mého názoru, respekt dětí zpravidla v relativně slušné míře.“
Jedna věc se ale přeci jen změnila. „Když jsem začal učit, žáci věděli, že jsem hrál hokej. Moje třída to ví určitě i teď, občas je hokej jejich tématem, ale celkově se postupem času stávám více učitelem než bývalým hokejistou,“ přiznává otevřeně.
A jaký je učitel? Hodný, nebo přísný? „Řekl bych, že je to kombinace obou přístupů. O tom, co zrovna převažuje, rozhodují sami žáci. Žákům občas říkám, že co dostanu, to dám,“ říká s úsměvem. Občas se tak žákům podaří přemluvit Laše vyplnit hodinu i něčím zábavnějším než počítáním. „Letos mě žáci během olympiády přemluvili na curling,“ přikyvuje. Bez počítání se to ovšem neobešlo. „Byla to ten den už druhá hodina matematiky, navíc jsme nejprve změřili výšku učebny pomocí podobnosti trojúhelníků,“ upřesňuje dohodnuté podmínky.
Ve svém současném zaměstnání je spokojený, hokej mu tak příliš nechybí. I když… „Pocit vítězství nebo vstřelené branky, zejména před domácími fanoušky, je nenahraditelný,“ přiznává Laš, že občas se mu po hokeji přeci jen zasteskne.
„Jestli jsem hodný, nebo přísný učitel? Řekl bych, že je to kombinace obou přístupů.“
A nejen po hře jako takové, ale také po kabině. „Je to opravdu něco speciálního. Úplně něco jiného než učitelský kabinet. Nedá se popsat, musí se zažít. Každopádně, já jsem se svým učitelským kabinetem velmi spokojen,“ říká bez výhrad.
A tak zatímco těsně po svém konci se snažil vsugerovat si, že hokej neexistuje, aby mu nebylo líto, že sám už hrát nemůže, dnes už tomu tak není. „Sleduji zápasy mistrovství světa a olympiádu. Jinak se na hokej nedívám, ale výsledky pravidelně sleduji.“
Možná i proto, že času nemá zase tolik, jak by se mohlo zdát. „Práce učitele je časově náročná, o to více pro začínajícího učitele. Přípravy do výuky a různé formy doplňujícího studia mi zaberou více času než samotná výuka. Rozhodně tedy nemám pocit, že bych měl více času na nějaké koníčky,“ uzavírá Laš.
Share on Facebook
