Šlahařova zpověď: sestup byl noční můra, po kariéře do byznysu. A jak pomáhá potřebným?
Jakub Šlahař
|
Foto: beranizlin.cz
Se Zlínem hrál Jakub Šlahař čtyřikrát finále: jednou v extralize, třikrát o patro níže. Na vytoužený titul ale nikdy nedosáhl. „Ve všech sedmi zápasech letošní finálové série jsem měl v hlavě, že další příležitost k tomu, abych něco vyhrál, už nepřijde," říká otevřeně v rozhovoru pro Hokej.cz. Mluví také o důvodech zlínské krize, vážných zdravotních problémech i o tom, jakou dobročinnou organizaci zakládá a proč.
Kdy ve vás začaly zrát myšlenky na konec kariéry?
Pracoval jsem s nimi prakticky celý rok. Po loňské sezoně mi doktor řekl, že moje zdraví je na hraně. Podle něj bych hokej na profesionální úrovni mohl hrát maximálně ještě dvě sezony. Od té chvíle bylo v podstatě jasné, že skončím. Navíc jsem dostal zajímavou pracovní nabídku, takže do sebe všechno zapadlo.
V prosinci 2024 vás postihla zlomenina nohy a následná trombóza. Od té chvíle už to hokejově nebylo ideální, že?
Tohle období pro mě bylo psychicky strašně těžké. Kvůli zlomenině jsem vypadl na měsíc, a když jsem se vrátil, zjistilo se, že mám v noze krevní sraženinu. Následovaly další dva měsíce nuceného odpočinku. Doktoři mi nedávali moc šancí, že bych mohl stihnout play off, ale to se nakonec povedlo. Jenže když tři měsíce nehrajete ani netrénujete, je extrémně náročné naskočit do vyřazovacích bojů po čtrnácti dnech tréninku a něco předvést. Při zpětném pohledu mě zdravotní patálie provázely prakticky celou kariéru. Nevybavuji si sezonu, která by z pohledu zdraví byla bezproblémová.
„Když tři měsíce nehrajete ani netrénujete, je extrémně náročné naskočit do vyřazovacích bojů po čtrnácti dnech tréninku a něco předvést."
Čím to? Mohla hrát roli nedostatečná či špatně zvolená regenerace?
Nemyslím si. Tělu jsem vždycky věnoval maximální péči, často jsem chodil po doktorech nebo fyzioterapeutech i soukromě. V patnácti letech mě potkala těžká zlomenina nohy, kvůli které mám dnes jednu nohu kratší. Právě na to byla pozdější zranění často navázaná.
Neříkali vám tehdy doktoři, že by bylo lepší s hokejem seknout?
Chodil jsem tenkrát do deváté třídy, nikdo nemohl tušit, že jednou budu hrát profesionální hokej, takže se tomu nevěnovala pozornost. Navíc jsem byl mladý a silný, v tu dobu mě absolutně nenapadlo, že by těžká zlomenina nohy mohla časem stát za dalšími zdravotními problémy, mnohdy i na jiných částech těla. Až později mi souvislost začala docházet.
„V patnácti letech mě potkala těžká zlomenina nohy, kvůli které mám dnes jednu nohu kratší."
Neměl jste v poslední sezoně po všech těch zdravotních peripetiích nutkání chodit do soubojů opatrněji?
Neměl. Nikdy jsem sice nebyl hráč, který by osobní souboje vyhledával, ale zároveň bylo mým cílem vždycky hrát naplno. Abych si po každém zápase mohl říct, že jsem pro úspěch udělal maximum.
Jakub Šlahař | Foto: beranizlin.cz
Uplynulý ročník byl z pohledu Zlína extrémní houpačka…
Psychicky to byla nejtěžší sezona, kterou jsem v kariéře zažil. Jsem přesvědčený, že problémy začaly už v létě. Po předchozí sezoně jsme měli jen čtrnáctidenní dovolenou, přičemž následovala dlouhá a těžká letní příprava. Nikdo si pořádně neodpočinul, což bylo znát už v přípravných zápasech. Krize se postupem času prohlubovala, ale nakonec jsme se zvedli a dokráčeli skoro až na vrchol.
„Jsem přesvědčený, že loňské problémy začaly už v létě. Po sezoně jsme měli jen čtrnáctidenní dovolenou, nikdo si pořádně neodpočinul."
Řekl jste tenhle svůj pohled na loňskou letní přípravu vedení klubu při závěrečných pohovorech?
Ano, bavili jsme se o tom. Letos měli kluci dovolenou delší – jeden měsíc. Pořád jsem s nimi v kontaktu, říkali mi, že jsou za delší volno rádi. Letní přípravu sice budou mít malinko kratší, ale podle mě to není problém. Často je důležitější, aby si hráči po dlouhé sezoně mohli fyzicky i psychicky odpočinout a nabrat novou energii.
Patříte mezi zlínské odchovance a patrioty. Když byli Berani na přelomu roku v tabulce poslední a celé město řešilo důvody, nešlo o příjemné chvíle, co?
Přiznám se, že v tom období jsem ani nechtěl vycházet z domu. Zlín je sice středně velké město, ale mám pocit, že se tady stejně všichni známe. Tím spíš, když tu žijete odmalička. Všichni vás zastavují a ptají se, proč výsledky nejsou dobré, chtějí znát důvody i řešení… Protesty fanoušků, různé transparenty a téměř prázdný stadion mi taky nepřidaly.
„Když víte, že hrajete poslední sezonu v kariéře, je vidina sestupu do poloprofesionální soutěže doslova noční můrou."
Měl jste v hlavě, že sestup do druhé ligy je reálný?
Strašně jsem se toho bál. Rozhodně nás to mohlo potkat. Když víte, že hrajete poslední sezonu v kariéře, je vidina sestupu do poloprofesionální soutěže doslova noční můrou.
Byl klíčovým momentem obratu příchod Petera Oremuse?
Jednoznačně, byť musím říct, že kabina stála za Jánem Pardavým a jeho realizačním týmem. Všichni jsme věděli, že krize není jejich chyba. Pan Oremus každopádně přinesl obrovskou autoritu, smysl pro detail a důraz na defenzivu. Když poprvé přišel do kabiny, vzpomínám si, že řekl: Nedáváme moc gólů, takže musíme hrát z obrany klidně na 1:0. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec všichni tenhle systém vzali za svůj, což přineslo ovoce.
„Ve všech sedmi zápasech finálové série jsem měl v hlavě, že další příležitost k tomu, abych něco vyhrál, už nepřijde."
Nakonec Zlín dokráčel až do finále proti Jihlavě. Známe se dlouho, už tehdy jsem věděl, že po sezoně končíte kariéru. Musím říct, že na vás bylo strašně znát, jak moc chcete alespoň jedno finále vyhrát, protože jste věděl, že další šanci už nedostanete.
Bylo to přesně tak. Ve všech sedmi zápasech finálové série jsem měl v hlavě, že další příležitost k tomu, abych něco vyhrál, už nepřijde. Šesté finále mě bude mrzet do konce života. Dal jsem první gól, ale do vítězného konce jsme ho před vyprodanou Čajkárnou nedotáhli. Strašná škoda.
Jakub Šlahař | Foto: beranizlin.cz
Přišlo mi, že jste se po gólu na 1:0 zbytečně zatáhli. Nebo to bylo o tom, že došly síly?
Od všeho trochu. Byli jsme unavení a v takové situaci se nechcete honit, proto jsme se zatáhli. Mrzí mě vítězný gól Jihlavy, který byl extrémně sporný a soupeře posadil na koně. Tam se celé finále lámalo, sedmý zápas v Jihlavě už pro nás byl extrémně těžký.
Za poslední tři roky máte na kontě tři finálové účasti. Dají se porovnat?
Se Vsetínem to bylo při zpětném pohledu jednoznačné. Sice jsme šli do domácích zápasů za stavu 1:1, ale oba vyhrál soupeř, což rozhodlo. Loni jsme si na Jihlavu věřili, jenže po výborné základní části forma v play off nebyla ideální. Dukla ukázala větší vůli po vítězství. Letos byla naše šance největší. Po pátém zápase v Jihlavě jsem věřil, že doma rozhodneme, ale bohužel… Osud chtěl, aby Šlahař končil věčně druhý. (směje se)
„Finálové zápasy na jaře 2014 jsem doma sledoval s bolestným srdcem. Cítil jsem, že bych v týmu mohl být."
Vaše zlínská bilance činí 374 zápasů, na který budete vzpomínat nejraději?
Nejraději vzpomínám na výlukovou sezonu 2012/13 a zápasy proti Kladnu, které mělo v kádru Jaromíra Jágra, Tomáše Plekance nebo Tomáše Kaberleho. Zároveň pro mě bylo velkou ctí zahrát si v jednom týmu s Petrem Čajánkem, Petrem Leškou, Jardou Balaštíkem nebo Martinem Hamrlíkem. Když mi bylo deset, chodil jsem jim na Čajkárnu fandit, o jedenáct let později jsem vedle nich seděl v kabině. Byl to pro mě splněný dětský sen.
Paradoxem je, že ve vámi zmíněné sezoně 2012/13 bral Zlín stříbro, a když o rok později dosáhl na mistrovský titul, vy jste v kádru zase nebyl.
Je to tak. Finálové zápasy na jaře 2014 jsem doma sledoval s bolestným srdcem. Cítil jsem, že bych v týmu mohl být, ale zkrátka to nevyšlo. Co mi osud nedopřál na poli sportu, mi vynahradil v úžasné rodině, kterou mám.
„Udělat něco jinak? Možná bych zůstal delší dobu v Kanadě."
Udělal byste ve své kariéře dnes něco jinak?
Těžká otázka, ale asi jo. Možná bych zůstal delší dobu v Kanadě, kde jsem hrál tamní juniorku. Našly by se i další věci, ale zároveň si za všemi rozhodnutími stojím. V dané době mi přišly jako nejlepší volba.
Nebylo ve hře, že byste se hokeji věnoval i po konci aktivní kariéry?
Žádná taková možnost nepřišla a já navíc potřeboval změnit prostředí. Po třiceti letech u hokeje si člověk rád vyzkouší něco nového. Navíc mi nepřišlo zodpovědné pokoušet se například o dráhu trenéra, když nevím, jestli bych do toho mohl dávat sto procent. Dalším důležitým aspektem byla rodina. Ta často doplácela na moje velké časové vytížení spjaté s hokejem a je na čase, abych jí to začal vracet.
„Nepřišlo mi zodpovědné pokoušet se například o dráhu trenéra, když nevím, jestli bych do toho mohl dávat sto procent."
Takže ve hře není ani to, že byste si zahrál druhou ligu? Minimálně Robert Hamrla by vás v Uherském Brodě určitě rád přivítal.
Zatím jsem o tom neuvažoval.
V jiných rozhovorech jste řekl, že na hokej budete chodit jako divák. Zůstanete i na tribunách emotivní tak, jak emotivní jste býval na ledě?
Sám jsem zvědavý. (usmívá se) Spíš bych ale řekl, že zápasy a výsledky budu brát s nadhledem. I když Zlínu samozřejmě fandím a doufám, že se časem vrátí do extraligy, byť cesta je trnitá.
Jakub Šlahař | Foto: beranizlin.cz
Co Zlín potřebuje k tomu, aby se vrátil do extraligy a hrál v ní důstojnou roli?
Základem je nová multifunkční aréna. Lidé ve Zlíně i v okolí mají o sport a kulturu velký zájem, zasloužili by si ji. Pokud se postaví, věřím, že bude následovat příchod silného majitele, který klub od města odkoupí a bude ho financovat.
„Základem vzestupu hokeje ve Zlíně je nová multifunkční aréna. Pokud se postaví, věřím, že bude následovat příchod silného majitele."
Míříte na dráhu obchodního zástupce, dá se v něčem srovnat s kariérou hokejisty?
Prodávám vozy Mercedes-Benz u společnosti Samohýl – MB. Jde o dvě naprosto rozdílné profese, ale můžu těžit z toho, co jsem se naučil díky hokeji. Mám na mysli tah na bránu, vůli a zápal. Jdu do toho naplno a věřím, že se mi to vrátí. Máme skvělý mladý kolektiv, kde se cítím velmi dobře.
Vím, že s manželkou zakládáte neziskovou organizaci MD1 Family, čeho se týká?
Před sedmi lety se nám narodil syn, přičemž jeho vývoj byl pomalejší. Samozřejmě jsme pátrali po důvodech a zjistilo se, že trpí svalovou myotonickou dystrofií prvního typu. Je to vzácná diagnóza, ale víme o několika dalších případech v České republice. MD1 Family vzniká pro pacienty s tímto onemocněním, aby si mohli předávat zkušenosti, komunikovat spolu a setkávat se. Na tuhle konkrétní svalovou dystrofii je momentálně vyvíjen lék, který se nachází ve fázi klinických studií. S manželkou věříme, že když se do toho pořádně obujeme, bude lék jednoho dne k dispozici i českým pacientům s touhle diagnózou.
„MD1 Family vzniká pro pacienty s tímto onemocněním, aby si mohli předávat zkušenosti, komunikovat spolu a setkávat se."
Jaká je u svalové myotonické dystrofie prvního typu prognóza?
Zatím nevíme. Podle lékařů ve FN Motol se vývoj onemocnění může zastavit nebo zpomalit. Do doby vyzkoušení léku jsme nicméně ve fázi pouhých domněnek.
Na závěr ještě jedna otázka – věnujete se včelařství, jak jste se k tomu dostal?
Manželčin děda byl vášnivým včelařem. Vždycky mi říkával: Kubo, až jednou budeš pantátou v Mysločovicích, včely ti předám. Bohužel k tomu už nedošlo, protože onemocněl a poměrně rychle opustil náš svět. V rodině jsme si ale řekli, že včelstva nenecháme padnout. Rok jsem chodil do včel s dědovým kamarádem, který mě všechno naučil. Je to krásný koníček, i když zároveň pracný. Mám to moc rád, mám tam svůj klid, protože tam nikdo nejde. (směje se) A když se vám daří, máte pomyslné zlaté platidlo pro kamarády. (usmívá se)
Foto: Vojtěch Gargulák, beranizlin.cz
Share on Facebook
