Maglajz a chaos. Jurčík o nejtěžším roce v Litvínově: Reichel je svéráz, víc na nás řve
Ondřej Jurčík
|
Foto: Matyáš Rjabi, hcverva.cz
Několikrát zakusil okamžiky, kdy extraligové členství visí na vlásku. Ondřej Jurčík ho s Litvínovem zachraňoval opakovaně: po titulové rozprávce z roku 2015 rovnou třikrát, z toho dvakrát v baráži. „Ale vzpomínky mám dobré, protože jsme všechno uhráli,“ zazubí se služebně nejstarší chlapík v kádru Vervy. Příští týden vytáhne s kumpány do vřavy o přežití znovu, nejen o tom se rozpovídal v interview pro web Hokej.cz.
Mezi finálním kolem základní části a prvním střetem v baráži uběhne celých 42 dní. Není tak dlouhá pauza trochu na hlavu? Vlastně taková demoverze letní přípravy...
Akorát tam není tolik věcí na suchu, je tam víc zapojený led. V tom je to zábavnější. Maká se na hře pět na pět, pořád tam jsou nedokonalosti. Děláme na tom každý den – najíždění, obranné pásmo, celková hra. A taky přesilovky plus oslabení.
Rozebírali jste si ještě, co se pokazilo v dlouhodobé fázi soutěže?
Když přišel Alby (Robert Reichel, pozn. red.) s Kubou Petružálkem, tak něco nastavili. Nevím, jestli se udělala tlustá čára, ale je to jiné. Od té doby se začalo dělat to, co chtěli oni. A co bylo, to bylo.
Trenéři kolem toho našlapují po špičkách, tak prozraďte, co nového zavedli?
Alby šéfuje realizačnímu týmu, v baráži bude na střídačce. Za mě se hrozně změnil přístup na trénincích, jede se na sto procent. Od nás všech to předtím nebylo takové, jaké mělo být. Alby je na to pedant a dokázal nás zje*at tak, že na tréninku nezkazíme dvě přihrávky za sebou. Stávalo se nám to docela často. Některé tréninky máme i natočené, jak to vypadá. Je to mnohem lepší. Přístup k hráčům je takový… Prostě je větší svéráz, víc na nás řve. (usměje se)
Proč se do módu "full focus" nepodařilo najet dřív?
Asi jsme všichni byli tak nějak špatně nastavení. Věděli jsme o problémech s Orlenem. Říká se, že se máte soustředit jen na hokej, jenomže to je těžké. Měli jsme v hlavách maglajz, zmatek. Od začátku sezony to bylo jiné, než jsme byli zvyklí. Prvních pár zápasů nám nevyšlo, sesypalo se to. Pak je těžké se z toho dostávat.
„Říká se, že se máte soustředit jen na hokej, jenomže to je těžké.“
Definitivní zprávy o rozkolu s Orlenem vyplavaly na povrch loni v létě. Tušil jste už tehdy, se blíží malér?
Jo, pak se začalo kazit všechno. Nevím, jestli spolu Kašouni odehráli patnáct zápasů, dokonce možná ještě méně. Je to taky jeden z důvodů, proč jsme tam, kde jsme. Celkově se nedařilo, přišly výpadky, zranění. Furt se to nějak lepilo každý trénink. Když to vezmu na sebe, tak jsem trénoval jako levé křídlo a do zápasu šel jako centr. Hrál jsem pokaždé s někým jiným. Byl to chaos, nedávalo to smysl.
V Litvínově už vás potkalo skoro všechno, úseky plné vzestupů i pádů. Přesto, bylo to nejtěžší období?
(zamyslí se) Baráž na čtyři vítězné zápasy jsem nikdy nehrál. Vždycky to byl model 2+2. Teď máte jeden tým, který vyhraje první ligu. Ale asi bych řekl, že to byla nejtěžší sezona, co jsem tady.
Co se týče baráže, v té už byste vlastně měl umět chodit. Nápor na hlavu ale musí být brutální, ne?
Na psychiku je to složité. Nesmíte se nechat svázat tím, že něco zkazíte. Musíte pořád věřit, že to bude dobré a hlavu nastavit tak, že odvedete sto procent. A nebát se hrát, to je nejhorší. Když se někdo bojí, tak udělá v týmu větší zmatek, než když je připravený a ví, co má dělat.
Co se vám vybaví při otázce na záchranářské mise z let 2016 a 2018?
Ještě jsme pak hráli poslední kolo s Kladnem, kdy jsme nesměli prohrát. Myslím, že to byl rok 2020. To byl taky masakr. Ale vzpomínky mám dobré, protože jsme všechno uhráli. (usměje se) Tehdy s Kladnem jsme prohrávali, otočili to a vyhráli snad 6:2. Baráže jsou nepříjemné vždycky. Věřím, že máme dost kvalitní tým na to, abychom to zvládli. Musíme se dobře psychicky připravit a nastavit hlavu.
Přitom v roce 2015 se nejmenší extraligové město opájelo mistrovskou párty, po které nastala barážová kocovina. Zátěž a nervozita jsou diametrálně rozdílné, souhlasíte?
Když hrajete o titul, tak máte o něco lehčí ruce. Furt můžete jen zvítězit, teď můžeme něco ztratit. Nic nevyhrajeme, v tom je to těžší oproti týmu z první ligy. Máte těžké nohy, jste unavenější, nic vám nevychází. Psychika je fakt důležitá.
Záleží vám na udržení extraligy o to víc vzhledem k faktu, že pocházíte z regionu?
Nevím, jestli víc, ale opravdu hodně. Myslím, že i kluci, co nejsou odsud, to mají stejně. Není jim to jedno, i když třeba příští sezonu odejdou někam jinam. Nechtějí si zkazit jméno tím, že s Litvínovem spadli. Pod tím nechce být podepsaný nikdo. Je to o partě.
„Když hrajete o titul, tak máte o něco lehčí ruce. Furt můžete jen zvítězit.“
Dříve se mančaft opíral o silné místní jádro, což v předešlých letech malinko přestalo platit...
Můžeme se bavit o Kašičkách, ale například Suky (Matúš Sukeľ, pozn. red.) je tady taky dlouho a má to tady rád. Někteří kluci už jsou v Litvínově déle, navíc mají podepsáno na další roky. Jedno jim to podle mě není, chceme to umlátit.
Díváte se po očku na finále Maxa ligy?
Vůbec jsem to nesledoval.
Do série půjdete s plnou nádrží, král Maxa ligy zase může být krapet přivyklejší zápasovému cvrkotu. Formát je sakra specifický, že?
Přesně. Prostě je to tak nastavené. Oni budou rozehranější, ale o to víc pomlácenější. Naštěstí máme ještě jeden zápas s Pardubicemi B, aspoň tohle se sehnalo. Asi to bylo těžké.
Vyhledali vás parťáci v kabině s dotazem, na co se připravit?
Ani moc ne. Spíš vůbec. Za ty roky jsem zjistil, že jestli byl tlak v nějakém zápase základní části, tak teď bude dvakrát takový. Tak jsem to cítil já. Jinak je hokej furt stejný.
„Lidi jsou v Litvínově vždycky fantastičtí! Ať jsme hráli, o co jsme hráli.“
Křídla vám můžou narůst, když přijde plný dům, co myslíte?
Lidi jsou v Litvínově vždycky fantastičtí! Ať jsme hráli, o co jsme hráli, tak přišli a dost fandili. Snad to tak bude i tenhle rok.
Jaké máte zprávy o postupném přebírání klubu skupinou kolem Jiřího Šlégra?
Asi platí, co se říkalo. Měl by to na sebe vzít Guma, Alby s Kubou Petružálkem by měli trénovat. Jako trenér gólmanů zůstává Ori (Zdeněk Orct, pozn. red.).
A co vaše osobní vyhlídky?
Bavili jsme se, něco řešili. Chtěl bych zůstat.
Před rokem a půl jste prodělal dvě závažná zranění kolen v krátkém sledu…
Myslím, že tehdy to bylo osmé kolo v Pardubicích. Byla to moje chyba, za bránou jsem najel do zadku hráče a koleno se mi protočilo. Ještě jsem spadl na mantinel, křupl mi postranní vaz. Asi za tři a půl měsíce jsem se rozehrával v Chomutově, vyhýbal jsem se hráči na modré a zase se mi stal nějaký špatný pohyb. Nevím, jestli už obě kolena nebyla opotřebovaná. Bylo to stejné zranění.
Asi nejvíc vážné, co se vám přihodilo, ne?
V profi kariéře ano. Dřív jsem nic takového neměl, možná zlomený palec, ale nikdy žádnou operaci.
„Dřív jsem nic takového neměl, možná zlomený palec, ale nikdy žádnou operaci.“
Rekonvalescence proběhla bez obtíží?
Nikdy nevíte, ale pracovali jsme s tím. Dobře se mi to rozhýbávalo, neměl jsem problém. Věřil jsem, že to tak bude i u druhého kolene. Po třech měsících nám hned začala letní příprava, to mi asi taky pomohlo. Pravé i levé koleno jsem mohl posílit. Měl jsem na to čas, ale sezona to byla náročná. Nikdy jsem nevynechal hodně zápasů.
No, ostatně 567 extraligových startů výhradně za Litvínov je úctyhodná cifra. Napadlo by vás to dřív?
Můj sen bylo hrát extraligu v Litvínově. To se mi povedlo, ani jsem nikdy nechtěl nikam odejít. Nedával jsem si takové cíle. Je hezké, že to přišlo, že jsem tady mohl strávit skoro celou kariéru. Jsem za to hrozně rád.
Vyprofiloval jste se jako neústupný power forward do nižších formací…
Prostě tam bylo místo pro takového hráče vedle Trávy (Michal Trávníček, pozn. red.). Takže jsem přijal tuhle roli, nebyl jsem takový vždycky. Do defenzivy to bylo v pohodě, ale v juniorce jsem měl docela slušná čísla. V té době trenéři ptořebovali typologicky takového hráče, byli tady jiní kluci, co dávali góly. V extralize je těžké se prosadit za deset dvanáct minut na ledě, abyste měl dvacet gólů za sezonu. Dost bodů se sbírá na přesilovkách, když jich máte patnáct dvacet, tak je to docela úspěch.
To nic nemění na tom, že si trenéři takových borců cení, ne? Dvacet hvězd na jednom písečku nebude šlapat ideálně.
Stejně jako musíte mít střelce, musíte mít hráče na bránění. Dvacet hvězd nemá nikdo, možná Pardubice. Je to trochu jiný hokej, odolnější. Chodí na vás střely, furt něco blokujete. Jsem rád za to, že jsem si našel svou roli a zůstal tady tak dlouho, jak můžu. Snažím se to učit i ostatní kluky, co sem chodí. Každý má nějakou roli, je za ni placený. Aby si někdo nestěžoval, že hraje málo.
„Snažím se to učit i ostatní kluky, co sem chodí. Každý má nějakou roli, je za ni placený.“
Stejně jako vás dříve mentoroval Trávníček...
V kariéře mi hrozně pomohl. Když jsem byl mladší, tak jsem ho hodně sledoval. Byl to můj styl, co předváděl – důrazný v soubojích. Navíc byl šikovný, taky si toho hráče musíte umět najet a trefit ho.
Všímáte si, jak mají fans #64 v oblibě?
Vnímám to, mám dobré ohlasy. Lidi jsou na mě milí, hodní. (usměje se) Jsem za to rád, že si mě oblíbili. Bez nich by to nešlo. Když jsem se na pár zápasů vrátil ze Sokolova, tak mě vyvolávali. To bylo příjemné.
Tehdy už jste asi nepočítal s tím, že se vám v Litvínově znovu otevřou dveře, co?
Když jsem šel do Žiliny, tak byla doba covidu. Pak jsem měl nabídku ze Sokolova. Volal jsem do klubu s tím, že kdyby měl chtěl použít, tak by to šlo na střídavý start. Ukázal jsem se tady pár zápasů, pak to převzal Karel Mlejnek a zkusil mě. Rovnou mi nabídl smlouvu na rok a půl. Byl jsem za to hrozně rád, nečekal jsem to. Tedy že to bude tak rychlé.
V Žilině i Sokolově jste si zase aspoň osahal roli ofenzivnějšího plejera.
Jo. Hráli jsme taky třetí lajnu, ale měl jsem k sobě hrozně šikovné hráče. Jen patnáct gólů jsem dal na přesilovkách, stál jsem, a buď tečoval, nebo mě to trefilo. Neměli tam velkého hráče před branku, odstál jsem to já. V Sokolově už jsem měl roli lídra. Udělali jsme semifinále play off, pro klub to byl největších úspěch v historii. Nehrál jsem bráníci čtvrtou lajnu, ale spíš druhou útočnou. Vyzkoušel jsem si jiný hokej a věděl jsem, že to zvládnu.
Opráší člověk útočné instinkty lusknutím prstu?
Najdete je hned. Je to jen o tréninku. Víte, že to tam je, ale netrénujete to. Na přesilovku se za celý rok nedostanete. První slovenská liga nebyla tak fyzicky náročná. Říká se, že naše první liga je ubruslenější, ale silové a taktické věci jsou oproti extralize slabší. S hráči typu Davida Němečka nechcete jet do rohu, protože vás tam seřežou. Nevybavuju si, že by v první lize nějaký bek takhle vyčníval.
„Roman Červenka vám prohodí i tkaničky, to je šílené.“
Tak fajn, s kým dalším v extralize se nechcete mlátit u mantinelu?
(zamyslí se) David Musil. Pak Němeček, jak jsem říkal, ten vás snad chce zabít, to je na něm vidět. A hodně nepříjemný je vždycky Ondřej Mikliš.
A kdo se naopak nejhůř brání při oslabení?
Filip Chlapík, to nevíte, co máte dělat. Roman Červenka vám prohodí i tkaničky, to je šílené. Před bránou se mi líbí třeba Kryštof Hrabík, ten je neodstavitelný.
Růst extraligy je po pandemii koronaviru a válce na Ukrajině skokový, že?
Pan Dědek v Pardubicích do toho dává peníze, přitáhl sem kvalitu. Ostatní týmy se tomu musí přizpůsobit. Za mě je to super. Všechno má něco do sebe, ale pro hráče je to výborné. Mně by se nikdy nesnilo, že sem přijede Devin Shore z Kanady, co hrál tak dlouho NHL. Nebo že se sem vrátí Červenka ze Švýcarska. Mít šanci proti nim hrát je skvělé, kvalita je o dost větší než před deseti lety.
Vy zase denně vídáte Ondru Kašeho…
Znám ho déle, ale jak přišel z NHL, tak to bylo hned vidět. Přehled, jak mluví v kabině. Trochu jiná mentalita, než tady byla. Nastavil to dobře, chce všem pomoct. Je to správný chlap.
Share on Facebook
