Kunc o vztahu k Brnu i farmě: Sobectví mi bylo proti srsti. V Tucsonu se bál štírů
Michal Kunc
|
Foto: ceskyhokej.cz
Zabořil se do křesla v hotelovém lobby a začal povídat. Už jako zbrusu nový přírůstek Brna, jeden z deseti odtajněných prvomájových nákupů. Ztracený syn Michal Kunc se po více než pěti letech hlásí do služby v Kometě. „Moji nejbližší o tom věděli. Ale do telefonu mi přišlo pár gratulací,“ prohodil dravec, co se od léta pral se svou misí za velkou louží. V interview pro web Hokej.cz rozebírá nejen anabázi v pouštním Tucsonu.
Jak dlouho se schylovalo k vašemu comebacku do Brna? Éterem kolovaly spekulace o probíhajících námluvách kolovaly už dřív...
Podepsal jsem to minulý týden. Když jsem se rozhodoval, kam do Česka jít… Jsem Brňák a vždycky budu. Vždycky u mě mělo navrch.
Takže nic jiného nepřicházelo v úvahu?
Ano, že bych ještě zůstal v Americe. Úplně to nedopadlo, i když se něco ještě řeší, ale nevypadá to. Jedině, že by přišla nějaká smlouva.
Táhne vám teprve na 26 let, v zámoří jste odkroutil sezonu. Hráči v tomhle věku řeší dilema, jestli vydržet a rvát se o šanci na NHL, nebo jít cestou větší jistoty v Evropě. Co ve vašich myšlenkách převážilo?
S Utahem jsem měl smlouvu jen na rok, moc jsem se na to nevázal. Sezona nebyla nijak výjimečná, abych si říkal, že by mi to prodloužili. Nebo aby mi to dávalo smysl zůstat. Vyplynulo z toho Brno.
Přesvědčila vás vize, dění kolem Komety? Výstavba moderní arény míří do cíle, organizace zbrojí, na střídačku se opět vrací boss Libor Zábranský.
Moc se na to těším. Na kluky, se kterými jsem hrával, stejně tak na pana Zábranského jako trenéra. I na novou halu. Ale vlastně se těším, že si ještě zahraju v Rondu. Možná je to pro mě poslední příležitost. Prožil jsem tam víceméně celé dětství.
„Doufám, že rok od roku budu lepší a lepší. Snad mi štace v Americe jen pomohla.“
Na jakou verzi Michala Kunce se může obecenstvo v Brně těšit?
Rok v Americe mi určitě něco dal. Na druhou stranu jsem typ hráče, který se snaží furt nějak rozvíjet. Doufám, že rok od roku budu lepší a lepší. Snad mi tahle štace jen pomohla.
V čem konkrétně, napadne vás?
Hraje se tam na menším hřišti, takže rychlejší rozhodování, práce na malém prostoru, kolem brankoviště. Myslím, že jsem se v tom zlepšil. Snad to všechno využiju v Brně.
Na kolik byly laso z Utahu a rok v AHL výstup z komfortní zóny?
Díval jsem se na to jako na splněný sen. Od začátku jsem se těšil… (odmlčí se) Samozřejmě to bylo těžké, bez rodiny. Ale to všichni víme, že to tak je. Jsem za to rád, vylepšil jsem si angličtinu. Neříkám, že je dokonalá, ale lepší určitě ano. Byli jsme tam s přítelkyní úplně sami, museli jsme se osamostatnit. To bylo fajn.
A taky se začlenit do nového hráčského kolektivu, i když na farmě se to někdy může dost točit....
U nás se zrovna moc hráči neměnili, nahoru a dolů chodili dva tři kluci. Tým byl furt stejný. Pracovali jsme všichni spolu, parta byla dobrá. Seznámil jsem se s jedním Švédem – Noelem Nordhem. Jsme kamarádi, za to jsem taky rád, že jsem ho poznal. Na tohle budu vzpomínat v dobrém.
„Asi jsem od toho očekával trochu víc, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.“
Jakým způsobem se vyvíjela vaše pozice v Tucsonu, aby člověk nevyvozoval závěry jen ze základních statistik?
Hned ze začátku jsem dostal roli ve třetí čtvrté pětce, nicméně jsem hrál dost. Nejdřív jsem si zvykal na menší hřiště a nové věci. Asi jsem od toho očekával trochu víc, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. V prosinci jsem se zranil, to mi moc nepomohlo. Pak už to bylo těžké.
Skoro dvouměsíční pobyt na marodce vás vyhodil z rytmu, že?
Nejhorší na tom bylo, že zranění postihlo víc hráčů. Přišli kluci z ECHL, kteří tam pravděpodobně budou i příští sezonu. Po zranění nebylo snadné se vrátit do sestavy.
Díváte se na to v duchu, že co tě nezabije, to tě posílí?
Určitě. Zase říkám, že to má být tak, jak to bude.
Jak daleko jste z vašeho pohledu zůstal trčet před branami NHL?
Chtěl jsem podávat co nejlepší výkony, aby příležitost přišla. Komunikace s trenéry normálně probíhala, soustředil jsem se na hru v AHL. Bohužel se to nepodařilo… Myslím, že jsem od toho byl daleko. Přede mnou byli draftovaní kluci, co tam byli déle. Přeskočit je není lehké.
Přistupují k nim jinak i trenéři? Dovedu si představit, že tlak obehrávat vysoko draftovaného prospekta bude větší, než nasazovat v uvozovkách neznámého kluka z Evropy.
Máte pravdu, je to tak. Je to těžké. Osobně s tím nic nenadělám. Snažil jsem se hrát, jak nejlépe jsem mohl. Víc pro to člověk nemůže udělat. Bylo to těžké, ale jsem rád, že jsem tam mohl být.
„Sobectví mi nejprve strašně vadilo, pak jsem si na to nějak zvykl.“
O AHL se traduje, že v ní kolikrát plejeři bojuji hlavně za svou jmenovku na zádech, upřednostňují vlastní prospěch. Setkal jste se s tím?
Ano. Nejprve mi to strašně vadilo, pak jsem si na to nějak zvykl. V tomhle ohledu je to prostě jiné.
Oproti předchozímu angažmá v Olomouci, kde byla parta asi nejsilnější zbraní týmu, to byl docela kontrast, ne?
Jak říkám… Kabina samozřejmě nebyla jako v Olomouci, i skrz jazykovou bariéru. To bylo taky náročné. Ale kluci z Evropy se chovali fajn, hodně jsme se bavili.
Povězte, kolik času vám vzaly pověstné štreky autobusem?
Jezdili jsme jen občas San Diego a Las Vegas, což bylo pět a půl hodiny. Jinak bylo všechno tak daleko, že jsme museli létat. Asi tak z 90 %. Ale létá se klasickou linkou, takže jsme tam museli být dvě hodiny před odletem. Letěli jsme, čekali na věci, cestování bylo většinou na celý den. Co se tak bavím s klukama, tak NHL je úplně jiný svět.
Uvažoval jste sám nad tím, jestli se něco dalo zvládnout lépe, případně udělat jinak?
Přemýšlel jsem o tom. Kdo mě zná, tak ví, že na ledě nejsem sobec a nikdy nebudu. Ale asi jsem v Americe měl být, hrát to víc na sebe. Jenže to je těžké, když nejste taková povaha. Bylo mi to proti srsti. Do toho módu člověk jen tak nepřepne.
„Nikdy bych si nedovolil v zápase něco vypustit, to není můj styl.“
A co konkurence? Zrovna Utah platí za organizaci napěchovanou fůrou talentu, na každé místo si hned brousí zuby někdo jiný.
Jo, to tak je. Na druhou stranu, v Česku to není jiné. Nikdy bych si nedovolil v zápase něco vypustit, to není můj styl. Konkurence je všude.
Už jste v sobě uzavřel zámořskou kapitolu?
Úplně ne. Kdyby něco přišlo, zvážil bych to. Nabídku nemám, ani nad tím nechci přemýšlet, když nic není na stole.
Obraťme list, jak se vám žilo v horkém Tucsonu kousek od hranic s Mexikem?
Když v prosinci vyjdete z bytu ven v žabkách, je teplo, tak je to příjemné. Sluníčko celý rok, nemůžu si na to stěžovat. Myslím, že ani moje přítelkyně, ta tam byla jak na dovolené. (usměje se) Město bylo normální. Akorát co bylo trochu na prd, tak ti hadi, štíři, pavouci. Člověk jde ven a furt se musí dívat pod nohy, aby na něco nešlápl.
Dovolil vám nabitý rozvrh si Státy aspoň lehce procestovat?
Zápasů bylo dost. Když je člověk doma, tak chce být s přítelkyní, se psem. Trochu si je užít. Když přijela rodina, tak jsme jezdili na výlety. Okolí jsme nějakým způsobem prozkoumali. Ale abychom jezdili nějaké dálky, na to jsem toho měl plné brejle.
K vodě jste si jako vášnivý rybář nevyrazil odfrknout?
(směje se) Jeden čas jsem o tom přemýšlel, že bych si koupil prut. Vedle byla taková říčka, lidi tam na ryby chodili. Ale aby tam na mě pak vyskočil nějaký had… Rozmyslel jsem si to.
„Člověk si uvědomí, jak je příjemné být v české kabině, dát si české jídlo.“
A co golf?
Kluci na něho chodili víceméně každý den. Akorát já ho mám rád se svým pejskem, když může běhat. V Americe to tak není, na hřiště ho nesmíte vzít.
Když po sezoně zazvonil mobil a na konci drátu byl reprezentační trenér Rulík, překvapilo vás to?
Určitě, mile. Vážím si toho. Člověk si uvědomí, jak je příjemné být v české kabině, dát si české jídlo, vidět zelené stromy a trávu. Kolikrát si jen tak jdu po Českých Budějovicích a říkám si, jak je tady hezky. Je to příjemné. Jsem rád, že jsem Čech.
Boj o MS ve Švýcarsku v hlavě máte?
Jsem tady a budu dělat všechno pro to, abych se tam dostal. Abych ukázal, že to byla správná volba si mě teď vybrat.
Share on Facebook
