Eismann je zpět: Měl jsem velkou radost. Český progres? Klíčové body jsou...

Václav Eismann | Foto: Martin Voltr

(EDMONTON, od našeho zpravodaje) Do trenérského štábu české osmnáctky dodává asistent Václav Eismann kromě dalších elementů také jednu velmi cennou věc – nadhled. Díky tomu, že po éře působení u mládežnických reprezentací si na tři roky „odpočinul“. Teď přišel k týmu ve chvíli, kdy už má za sebou český hokej řadu úspěchů na nejvyšší scéně.

Na klubové scéně je Eismann vedoucím trenérem karlovarské akademie i lodivodem tamní juniorky, za sebou má i angažmá u dospělých v Sokolově a krátce i v Energii. Mezi lety 2017 a 2023 posbíral spoustu zkušeností jako hlavní kouč či asistent u reprezentací do 16 a 17 let, nyní se k národním výběrům vrátil. Poprvé však zamířil k osmnáctce.

Jak vás potěšil návrat do reprezentačního kolotoče?
Já si myslím, že pro každého trenéra, mě nevyjímaje, je možnost působit u nároďáku čest, ale znamená i inspiraci a kreativní rozvoj. Vidět nejlepší hráče na světě a současně tendence hry je obohacující a člověka to rozvíjí i po stránce reagovat tak, aby co nejvíc pomohl týmu. Osobně jsem z toho měl velkou radost, když se ta nabídka znovu objevila.

Co jste si z předešlé éry přenesl na klubovou scénu? Využil jste hodně toho, že jste poznal, co je potřeba k úspěchu na mezinárodní úrovni?
Vidíte to, co mezinárodní hokej neodpouští. Dám příklad: Když hráč zpomalí hru a zbytečně dribluje nebo řeší situace nedostatečným krytím kotouče a ztrátami, tak to v našich končinách není až tak fatální, ale tady naprosto. Podle toho se snažíme u nás na klubové úrovni na hráče působit. Většina z nich to samozřejmě nedotáhne na úroveň mezinárodního hokeje, ale jde o ten směr a výchovu. Mezinárodní úroveň vám nastaví zrcadlo a otevře oči.

Dobře, ale jak přimějete hráče, aby všechny činnosti prováděli v rychlosti, když doma nemají zdaleka tak velké konkurenční prostředí?
Je to úplně jednoduché, ta linka trenér – hráč musí jít spolu. Kdo je otevřený informacím a schopný naslouchat, tomu to v kariéře pomůže směrem do seniorského hokeje. Na jiného hráče se snažíte působit stejně, ale třeba není tolik otevřený a pak to musíte přijmout jako realitu.

Foto: Martin Voltr

Věříte, že přijde doba, kdy budeme o naší juniorské soutěži moci říct, že je tím konkurenčním prostředím, které posouvá dál i hráče na vysoké úrovni? Teď to bohužel říct nemůžeme.
Vlna odchodů je teď bohužel zase masivní. Ale to je cesta každého jednotlivého hráče. Můj osobní názor je a preferoval bych, že když už chce hráč odejít, tak po mistrovství světa osmnáctek. Ukázalo se to i letos, kdy na něm byly dvě třetiny týmu z naší juniorské soutěže. Pak třeba hráči odcházejí, protože už přerostli juniorskou extraligu. Je to ale strašně individuální. Já bych klukům, co odchází, přál, aby měli dobré role, ale je jasné, že ne všem to prospěje. Historie v tomhle mluví jasně. Pokud by zůstali, naši juniorskou extraligu by zkvalitnili. Teď dojde k jejímu zúžení a myslím si, že počet čtrnácti týmů je zhruba adekvátní. Možná se můžeme bavit, jestli by to nemělo být dvanáct týmů, ale jde o krok, který většina hokejové veřejnosti vítá.

O tom bychom se mohli bavit hodiny, pojďme zpátky k mezinárodní scéně. Co je podle vás důvodem pozvednutí výsledků českých mládežníků, zejména tedy série čtyř medailí dvacítky na mistrovství světa? Před pár lety, když jste byl i vy u nejmladších týmů, se nám o tom ani nesnilo.
Když se vrátím zpátky k našemu působení, ze čtyř účastí na World Hockey Challenge jsme přivezli dvě medaile, takže naše týmy nebyly zase tak nekonkurenceschopné. I když to bylo s velkým štěstím. Ale jasně: Myslím si, že v tom jsou dvě věci. Jednoznačně se zlepšila kondiční připravenost hráčů a také dovednostní kvalita. Tenhle dovednostní směr zaváděl před lety Tomáš Pacina a jak se šířil hokejovými kluby, tak teď za to sklízíme ovoce. Když máte kondici a dovednosti, tak se logicky zvyšuje sebevědomí a víra ve větší konkurenceschopnost. Dalším důležitým momentem byl určitě příchod Radima Rulíka a zaktivnění herního konceptu, který je teď hodně propojený mezi kategoriemi. To jsou za mě klíčové body k tomu, že jsou teď národní týmy konkurenceschopnější než v minulosti.

Já bych rád narazil na to sebevědomí. Kluci teď už věří, že můžou vyhrát. Ale jako opravdu věří. Na to jsme vůbec nebyli zvyklí a dívá se na to krásně.
Jednoznačně. Když vidíte to jejich emoční nastavení před zápasem, je diametrálně odlišné od dřívějších dob. Když vezmu jenom nástup na led a takové to „high five“, které bylo slyšet spíš z kabin zámořských soupeřů, tak dneska si troufnu říct, že je to minimálně vyrovnané, nebo se i soupeři ohlíží, s jakým entuziasmem nastupují naši hráči. Jak jste zmínil: Už tam dávno nejdou v roli poražených oveček, ale s hlavou nahoře. Rozdat si to pade na pade. Ale já bych to nechtěl zmiňovat pod dojmem, co se stalo v sobotu, protože po dvou dnech se tady můžeme bavit úplně jinak.

To máte pravdu. Všichni doufáme, že výsledek zápasu s Kanadou týmu neuškodí. Vy se nebojíte, že by hráči byli moc nahoře?
Zmínil to Méďa (Jaroslav Nedvěd), že byť to bylo přípravné utkání, tak porazit Kanadu na jejím ledě tímhle výsledkem má určitě svoji váhu. Já si myslím, že kluci jsou dostatečně inteligentní v tom, že vědí, kam chce tým směřovat. I vzhledem ke svojí sebeprezentaci ví, že pro skauty budou zajímavější, když bude tým úspěšný. A tenhle tým má potenciál být úspěšný, protože i předchozí realizační tým s ním pracoval z mého pohledu velmi dobře. Kluci mají správné návyky a když je chtějí dělat, tak jsou opravdu schopni hrát konkurenceschopně s každým. Že se prohraje? To se prohraje, nemáme iluzi, že budeme takhle vyhrávat pořád, ale prostě jdeme do zápasu a víme, že máme šanci.

Václav Eismann | Foto: Martin Voltr

Mělo by jít o nejvyšší vítězství jakéhokoli českého reprezentačního týmu v historii nad Kanadou na její půdě. To se poslouchá příjemně, viďte?
Příjemně, ale i na mítinku jsme zmiňovali, že musíme být nohama na zemi. To, co bylo v sobotu, je z našeho pohledu dějepis, historie. My se potřebujeme připravit na to, co přijde v pondělí.

Co bude v turnaji rozhodovat, abyste si na závěr pověsili na krk nějakou medaili?
Zůstat pokorní a dělat věci tak, jak je dělat máme. Teď řeknu to asi úplně nejdůležitější: V zápase s Kanadou jsme byli efektivní a my potřebujeme dostat kotouče do soupeřovy brány. Víme, že proti USA to bude extrémně těžké. Podle toho, co jsme viděli, si troufnu říct, že Američané hrají o něco rychleji než Kanaďani. Na konci dne vždycky rozhodují góly v síti soupeře, které buď dáme, nebo nedáme. To, jak budeme pohotoví a kvalitní v koncovce, bude nakonec největší klíč.

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace U18
• Mládež
• Hlinka Gretzky Cup