Český kouč v CHL: Kanada nás respektuje. Srovnává výchovu a co odchody talentů?
Lukáš Lomický na střídačce Vernon Vipers
|
Foto: Archiv Lukáše Lomického
Začínal jako trenér přípravky na Spartě, dnes pracuje v jedné z nejsledovanějších juniorských soutěží. Lukáš Lomický už devět let působí v Kanadě a od letošní sezony zblízka sleduje vývoj mladých hráčů v systému CHL. V rozsáhlém rozhovoru srovnává český a kanadský hokej, vysvětluje, proč není Kanada automaticky správnou volbou, a popisuje, jak zásadní roli hraje komunikace.
Pocházíte z Chebu. Jaké byly vaše hokejové začátky a jak jste se pak dostal k trénování?
Dělal jsem všechny možné sporty. K hokeji jsem se dostal až kolem osmého roku. Začínal jsem v Chebu, pak jsem šel do Mariánských Lázní a Sokolova, kde jsem s hokejem v juniorce skončil. Bylo to ze dne na den. Bylo mi devatenáct a šel jsem na výšku do Prahy na fakultu tělesné výchovy a sportu. První rok studia mi došlo, že mi hokej hrozně chybí, a chtěl jsem se k němu nějakým způsobem vrátit, akorát jsem si nebyl jistý jak. Pak jsem potkal Láďu Majkuse, který trénoval na Spartě přípravku. A ten mi řekl, ať si to jdu zkusit. Bylo mi nějakých jednadvacet a od té doby trénuju.
Začínal jste tedy na Spartě, poté jste byl i v Letňanech a v Karlových Varech. Co vám tahle angažmá u mládeže dala?
Sparta mi dala velký základ a celkový přehled o hokeji a rozvoji hráčů. Poté jsem dostal šanci jít do Letňan jako hlavní trenér k mladšímu dorostu. Prostředí, které v Letňanech měli bratři Kučerové, bylo hrozně příjemné. Byli tam trenéři jako Jirka Žůrek nebo Milan Antoš. Když jsem ale dostal šanci z Karlových Varů, využil jsem toho, protože jsem z Karlovarského kraje a chtěl jsem jít domů. To byl taky dobrý krok, protože Jirka Ryžuk dělá mládež výborně.
„Na ty podmínky, jaké mají, to dělají neuvěřitelně. Jako jeden z mála týmů v českém prostředí jsou schopní hráče vychovat a dají jim šanci v profesionálním hokeji.“
V Karlových Varech dělají mládež doteď velmi dobře. Vychovávají hráče i pro NHL, sledujete je aspoň po očku?
Sleduju to samozřejmě víc než jen po očku, protože odtamtud pocházím. Na ty podmínky, jaké mají, to dělají neuvěřitelně. Hráči jako Kulich, Čihař, Sapoušek nebo Rymon, který hraje za univerzitu, ti všichni jsou z Karlových Varů. Jako jeden z mála týmů v českém prostředí jsou schopní hráče vychovat a dají jim šanci v profesionálním hokeji. Dříve nebo později se jim to vyplatí, protože někteří hráči se jim vrátí a budou hrát za áčko.
V sezoně 2017/18 jste odešel do zámoří trénovat tým v nižší kanadské juniorce. Co vás k tomu vedlo a jak se vlastně mladý trenér z Evropy k takové pozici dostane?
Měl jsem kamaráda z Kanady, který každé léto pořádal v Kanadě kemp, kam jsem jezdil dělat dovednosti. Když jsem dokončil školu, říkal jsem si, že by bylo hezké jít někam na rok naučit se jazyk a poznat, jak to v Kanadě funguje. Původně jsem chtěl jen nějakou stáž. Ale ten kamarád mi říkal, že bude mít místo asistenta ve svém týmu, kdybych měl zájem. Byl jsem tam s ním dva roky, ten poslední rok jako hlavní trenér. Od té doby to začalo. Šel jsem tam na rok a už je to devět let.
Lukáš Lomický | Foto: Archiv Lukáše Lomického
Jak byste popsal kvalitu té soutěže? Běžný český fanoušek o tom asi nebude mít úplně povědomí…
Když jsem sem přišel, byl to pro mě samozřejmě trochu šok. Úroveň dovedností byla jiná – někde mezi naší první ligou a extraligou juniorů. Individuální kvalita tam tehdy nebyla taková, ale nasazení a bojovnost hráčů byly něco, s čím jsem z naší juniorky neměl takovou zkušenost. V tom to pro mě bylo hodně přínosné. Když se na to dnes podívám zpětně, myslím si, že kdybych se rovnou dostal do CHL, bylo by to pro mě z pohledu trenéra hodně složité. Je tam spousta věcí, které fungují úplně jinak. Tím, že jsem měl možnost začít tady na nižší úrovni, mi všechno postupně zapadalo do sebe.
Jaké zkušenosti jste si odtamtud nejvíc odnesl?
Mohl jsem vidět, jak skautují hráče, jak v létě jezdí na různé kempy, mají meetingy s rodiči a agenty. Tým si tam musíte prakticky postavit sami. Není to jako u nás v Česku, kde si vezmete kluky od třetí třídy a pak je máte až do juniorky. Samotná herní úroveň tehdy nebyla tak vysoká, ale dnes je situace jiná. Hokej se hodně mění a tím, že se otevřela univerzitní liga, začalo tam chodit víc mladších hráčů, kteří přinášejí víc dovedností. Často tam jdou třeba jen na rok a pak se posouvají do vyšší soutěže. Kvalita je samozřejmě taková, jaká je, ale pro někoho to může být ideální – hlavně pro mladšího hráče, který se potřebuje oťukat a zvyknout si na hru proti starším soupeřům.
Poté jste byl působil v BCHL, jak hodnotíte tuhle zkušenost?
BCHL byla až do loňského roku jednou z nejlepších rozvojových soutěží v Kanadě. Každý rok posílala na univerzity zhruba kolem 140 hráčů. To se ale loni změnilo – dnes už mohou hráči jít na univerzitu i z CHL. Takže BCHL je teď víc obsazená staršími hráči a CHL je celkově mladší. BCHL pro mě byla strašně důležitá. Úroveň té soutěže je opravdu vysoká a hrají ji hráči, kteří pak pokračují na univerzitu. Často jsou třeba trochu pozadu ve svém vývoji a potřebují soutěž, kde budou víc trénovat. Právě v tom byla BCHL specifická – hraje se tam méně zápasů a mnohem víc se trénuje. Pamatuju si, že když jsem byl ve Vernon Vipers, měli jsme zhruba 140 tréninků a jen 54 zápasů. To byl pro mě ten největší rozdíl oproti jiným soutěžím. Po změnách pravidel se ale i tahle soutěž výrazně proměnila.
„Když nehrajete zápasy v dostatečných minutách a zároveň není prostor na trénink, je strašně těžké se zlepšovat. Naprosto klíčové je, jakou máte v týmu roli a jak tým pracuje s hráči, kteří nejsou tolik vytížení.“
V letošní sezoně jste se dostal na nejvyšší úroveň, a to k týmu Calgary Hitmen ve WHL jako asistent trenéra a videokouč. Jak se váš poslední přestup zrodil?
Po nějaké době v BCHL jsem se chtěl posunout k té nejlepší juniorské soutěži, což je CHL. V létě jsem proto poslal životopis do týmů, které hledaly nový realizační tým, a absolvoval jsem několik pohovorů. Nakonec to vyšlo tady v Calgary Hitmen. Postupně jsem prošel několika koly – nejdřív mi volal asistent generálního manažera, potom jsem dvakrát nebo třikrát mluvil s hlavním trenérem, a nakonec se ozval generální manažer. Měl jsem štěstí, že to dopadlo, a teď můžu být součástí tohohle prostředí.
Co máte jako asistent trenéra na starosti?
Mojí hlavní náplní práce je pracovat s hráči, kteří nemají takové zápasové vytížení, nebo s hráči po zranění. S těmi chodím navíc na led. Hodně se věnuju také nejmladším klukům v týmu. Pak ještě dělám video a přípravu na dalšího soupeře, se kterým budeme hrát. Společně s ostatními trenéry děláme individuální video rozbory a nějaké statistiky. Takže je to mezi námi v realizačním týmu hodně rozdělené.
Trenér dvacítky Patrik Augusta v jednom rozhovoru říkal, že čeští hráči se často z kanadských juniorek nevrací v dobrém stavu a že tréninkový proces v Česku je lepší. Jak to vidíte vy?
Když to řeknu na rovinu, tak s ním souhlasím, ale je to samozřejmě strašně složité. Dělal jsem si statistiku a jen do CHL bylo draftovaných 35 českých hráčů, což je podle mě hrozně vysoké číslo. Myslím, že asi čtyři z nich ani nepřijeli a zhruba šest je gólmanů, takže vám zbyde nějakých 25 hráčů v poli. Když pak budeme mluvit o jejich vytížení v zápasech, tak útočník by podle mě měl hrát zhruba 17 až 20 minut a být součástí speciálních formací – přesilovek i oslabení. Obránce by měl hrát minimálně někde mezi 18 až 20 minutami, aby to pro něj mělo skutečný význam. Když jsem se na to podíval, tak z těch 25 hráčů má takovou roli zhruba devět, což je asi 40 procent. To znamená, že zbylých 60 procent hráčů hraje ve třetí nebo čtvrté lajně.
Lukáš Lomický na střídačce Vernon Vipers | Foto: Archiv Lukáše Lomického
Což není ideální vytížení…
Ano. Jak všichni ví, v CHL se hodně cestuje a tréninkového času tady není tolik. Když pak nehrajete zápasy v dostatečných minutách a zároveň není prostor na trénink, je strašně těžké se zlepšovat. Naprosto klíčové je, jakou máte v týmu roli a jak tým pracuje s hráči, kteří nejsou tolik vytížení. Ne každý tým tomu přikládá stejnou váhu. Další věc je realita Evropy. Když je Čech, Švéd nebo Fin na stejné úrovni jako Kanaďan, většinou dostane šanci Kanaďan – je to levnější a logisticky jednodušší. Pokud nejste vyloženě rozdílový hráč, máte to tady hodně těžké. A pak je tu mentální stránka. Někteří kluci jsou posazení na pár zápasů a hned to zabalí, protože na to nejsou zvyklí. V Evropě se málokdy stane, že byste nebyl v sestavě. Myslím si, že naši hráči často odcházejí moc brzy, a ještě na to nejsou připravení.
Je to samozřejmě hodně individuální, ale doporučil byste tedy hráčům spíš, aby odcházeli později, až jsou na to opravdu fyzicky připraveni?
Hodně se to teď změnilo poté, co se upravila pravidla kolem NCAA. Spoustu starších hráčů odešlo hrát na univerzitu. To znamená, že náš tým má průměrný věk zhruba 17,5 roku. Oproti loňsku, kdy byla CHL výrazně starší soutěž, je dnes tady těch devatenáctiletých strašně málo. Většinu týmů tak tvoří kluci ve věku šestnáct, sedmnáct, osmnáct let. Tohle možná může hráčům z Evropy tu cestu i usnadnit. Přijdou do mladší soutěže, kde věkově lépe zapadnou. Ale nedá se říct, co je správně a co špatně.
„Většinou když se nějaký hráč prosadí na nejvyšší úroveň, stojí za tím rodina. Ta vám dá zázemí, charakter a hodnoty, na kterých pak stavíte. Kde přesně hrajete nebo kdo vás trénuje, to už je hodně o štěstí.“
Myslím, že ten důvod, proč naši kluci odchází často už v sedmnácti, tedy v roce svého draftu, je, aby byli víc na očích skautům…
Viditelnost tady samozřejmě je větší. Nedávno jsme hráli zápas, kde bylo třeba čtyřicet skautů. To se vám na zápase české juniorky nestane. Jenže pokud hrajete ve třetí nebo čtvrté pětce a nedostáváte se do klíčových situací, tak vám to samo o sobě taky nepomůže. Podívejte se třeba na Čihaře, který byl z Česka draftovaný hodně vysoko. Je to strašně individuální a nedá se říct, že existuje jeden správný model. Ve finále je vlastně jedno, jestli hrajete v Kanadě, v Česku, nebo ve Finsku. Většinou když se nějaký hráč prosadí na nejvyšší úroveň, stojí za tím rodina. Ta vám dá zázemí, charakter a hodnoty, na kterých pak stavíte. Kde přesně hrajete nebo kdo vás trénuje, to už je hodně o štěstí.
Když se bavíme celkově o té fyzičce, napadá mě ještě jedna otázka. Hráči, co jdou z Česka třeba do Finska nebo Švédska, často říkají, že tam jsou ti kluci hrozně namakaní a osvalení. Nevím, jak je to v Kanadě, ale kdy je ideální začít se silovou přípravou hráče? Nezačínáme u nás s tímhle třeba příliš pozdě?
Nemyslím si, že by začínali pozdě. Silová příprava v Česku je podle mě na dobré úrovni a hráči mají čas být v posilovně. Tady v Kanadě se hraje 68 zápasů, často tři zápasy ve čtyřech dnech. Potom jedete domů klidně patnáct hodin. Místo toho, abyste se vyspali a šli do posilovny, sedíte v autobusu. Když se pak dostaneme do posilovny, tak je to většinou jednou týdně na nějakých 20 až 25 minut, což není dobré. Proto si myslím, že silová příprava v Česku je dnes často na lepší úrovni než v CHL. A tím se zase vracím k tomu, o čem jste mluvila předtím. Když sem hráč přijde a nedostává minuty, automaticky se začne zhoršovat. Pak to zvenku vypadá, že mu Kanada ublížila. Myslím, že přesně na to narážel i Patrik Augusta.
Lukáš Lomický | Foto: Archiv Lukáše Lomického
Vidíte nějaké rozdíly v individuálních dovednostech českých hráčů a jejich vrstevníků v Kanadě?
V globálu je tady úroveň možná o něco vyšší, hlavně proto, že je vyšší konkurence. Když se ale podíváte konkrétně třeba na hráče z dvacítky, tak tam rozdíl vlastně moc vidět nebyl. Z pohledu dovedností problém není. V Česku máme deset milionů obyvatel, tady je jich skoro čtyřicet a hokej tu hraje obrovské množství dětí. Je tedy logické, že Kanada vychová víc hráčů než my. Neznamená to ale, že bychom v Česku něco dělali špatně – pracujeme tak dobře, jak to podmínky dovolují. Kdybyste viděli, jak se tady pracuje s malými dětmi, tak by tomu český trenér nevěřil. Často pomáhají zadarmo rodiče, kteří sice mají nadšení, ale nevědí, co přesně s těmi dětmi dělají. Sami na bruslích sotva stojí a učí třeba sedmileté kluky zakládání útoku. To se vůbec nedá srovnat s Evropou, kde máme tréninkový proces mnohem propracovanější. Nemáme takový počet hráčů, takže s nimi musíme pracovat kvalitně už od nejmenšího věku.
Kdyby Kanada měla opravdu propracovaný systém výchovy dětí někde mezi třetím a desátým rokem, byli by na tom ještě výrazně lépe. Ve věku třináct až čtrnáct let pak hráči často odcházejí do akademií, které stojí třeba až 45 tisíc dolarů ročně. To je obrovská částka, zvlášť když to porovnáte s českými podmínkami, kde se platí klubové příspěvky v řádu deseti až patnácti tisíc korun ročně. Dnes už tedy ani v Kanadě není hokej sportem pro každého. I oni sami si s tím teď lámou hlavu a hledají cestu, kudy dál. Navíc Hockey Canada má teď velké problémy kvůli skandálu z juniorského mistrovství světa. Přišli o řadu sponzorů, takže celý systém je pod tlakem.
Občas mám pocit, že v Česku máme oproti zámoří trochu problém s komunikací. Ať už jde o vztah trenér–rodiče, nebo trenér–hráč. Jak tohle vidíte?
To se nedá říct úplně obecně, protože vždycky záleží na konkrétním trenérovi a organizaci. Obecně je to v Kanadě nastavené dobře. Dneska se napříč všemi sporty i obory ukazuje, že komunikace je strašně důležitá. Hlavně komunikace s hráčem – u juniorského hokeje už to není tolik o rodičích. Je klíčové, aby hráč přesně věděl, co se od něj očekává a jaká je jeho role. Tyhle věci se musí vykomunikovat dopředu.
„Můžete mít trenéry, kteří přesně vědí, jak by se měl hokej hrát. Ale pokud vám hráč nevěří, nebo vy nevěříte jemu, tak ten hráč nikdy nebude hrát na svůj plný potenciál. Vztahy jsou klíčové.“
Někteří hráči říkali, že v Česku zažili situace, kdy udělali chybu a trenér je za to hned posadil, aniž by si s nimi o tom promluvil. Naopak v Kanadě si s nimi o tom trenér promluví. Jakou zkušenost máte vy?
Když se stane chyba, tak by se mělo sednout k videu, ukázat si to, vysvětlit, kde byl problém a jak to příště udělat lépe. Měl jsem štěstí na trenéry i organizace, kde to takhle fungovalo. Myslím, že i u nás v Česku se tohle postupně mění. Dnešní děti potřebují vědět proč. Musíte jim věci vysvětlovat a komunikovat s nimi. Když třeba na meetingu ukazujeme klukům přesilovku, klidně je necháme, aby k tomu něco řekli oni sami. To oni hrají na ledě a musí mít pocit, že je ten tým jejich. Můžete mít trenéry, kteří přesně vědí, jak by se měl hokej hrát. Ale pokud vám hráč nevěří, nebo vy nevěříte jemu, tak ten hráč nikdy nebude hrát na svůj plný potenciál. Vztahy jsou klíčové. Je to stejné jako v rodině, ať už jde o vztahy s vašimi rodiči, partnerem, anebo dětmi. Stejně funguje hokejový tým. Ta komunikace musí být nastavená správně, aby všechno mohlo fungovat.
V letech 2017 a 2019 jste byl jako videokouč u reprezentace na World Hockey Challenge. Trenér Petr Haken si vás tehdy moc chválil. Co pro vás znamenala práce u národního týmu?
Byla to skvělá zkušenost. Měli jsme štěstí, že jsme na obou turnajích odehráli dobré zápasy a získali bronzové medaile. World Hockey Challenge je navíc první opravdu velká zkušenost pro kluky z Evropy se zámořským stylem hokeje. Bylo zajímavé vidět, jak se hráči byli během turnaje schopní přizpůsobit. Postupně se zorientovali a začali si hokej opravdu užívat. Nakonec byli schopní i vyhrát zápasy a předvést dobré výsledky.
Byl byste rád, kdyby podobná příležitost přišla znovu?
Určitě, moc rád. V Česku jsem se narodil. Trénování v Kanadě je skvělá zkušenost, protože vidíte, jak to všechno funguje a všechno vám zapadne dohromady. Ale samozřejmě když má člověk možnost dostat se k národnímu týmu, tak to je pro trenéra to nejvíc, co může v mládežnickém hokeji získat.
Lukáš Lomický byl v letech 2017 a 2019 u bronzových medailí české reprezentace do 17 let na World Hockey Challenge | Foto: Hockey Canada
Vidíte se teď dlouhodobě v Severní Americe, nebo byste jednou rád ty svoje zkušenosti přinesl zpátky do českého hokeje?
Když se podívám zpátky, tak když jsem začínal na Spartě a trénoval přípravku, naplňovalo mě to. Dnes mě naplňuje práce tady s hráči, kteří jsou jedni z nejlepších ve svém věku. Dělám hokej, který mě baví a za který jsem placený. Calgary je taková hokejová Mekka. Naši majitelé vlastní Calgary Hitmen, Flames, AHL tým a lakrosový tým. Trénujeme ve stejné hale jako Flames, vidíme jejich rozbruslení a tréninky – to je pro trenéra obrovská zkušenost. Vážím si, že tu můžu být. Co bude do budoucna, nevím, ale snažím se pochytit co nejvíc a zlepšovat se jako trenér. Když člověk dostane šanci, měl by ji maximálně využít, ať je kdekoli.
Sledoval jste poslední mistrovství světa dvacítek?
Tenhle hokej mě osobně hrozně baví. Turnaj je tady v Kanadě pro ně druhý nejzajímavější po play off NHL. V posledních letech se jim nedařilo, my Češi jsme jim to trochu zkomplikovali. Když náš tým hrál letos první zápas proti Kanadě ve skupině, bylo vidět, jak jsou Kanaďané nahecovaní. Trošku to možná přehnali a karma se jim nakonec vrátila. Bylo skvělé vidět, jak naši hráči hráli kanadským stylem – bojovali, vyhrávali osobní souboje, byli první na kotoučích a byli jsme fyzičtější tým. Kanaďané byli totálně zaskočení. Když jsem pak po semifinále byl v kanceláři s dalšími pěti Kanaďany, byl to skvělý pocit. Gratulovali nám.
„Kanaďané byli totálně zaskočení. Když jsem pak po semifinále byl v kanceláři s dalšími pěti Kanaďany, byl to skvělý pocit. Gratulovali nám.“
Kanaďané nás teď už vlastně berou jako rovnou konkurenci, a ne jako vyložené outsidery, je to tak?
To rozhodně. Klobouk dolů před dvacítkou a realizačním týmem, který to všechno skvěle připravil. Třeba Adam Novotný, který je v žebříčcích na draft hodně vysoko, vzal roli ve třetí lajně, bojoval v oslabení, blokoval střely. Zvenku působila dvacítka neskutečně týmově. Český národní tým se v poslední době hodně zvedá. Výsledek je jedna věc, ale mě baví, jak hrají. Je to bruslivý hokej, hrajeme s pukem, jsme agresivní. Když tady jste a posloucháte Kanaďany, tak ten respekt tam je a člověk je na to pyšný.
Ještě nakonec bych se ráda zeptala, co vás na práci s mladými hráči nejvíc baví?
Nejvíc mě baví sledovat, jak se zlepšují. To je asi pro trenéra ta největší odměna. Samozřejmě, výsledky jsou fajn, vyhrát je super, ale mě osobně nejvíc naplňuje, když vidím posun hráčů. Mimo led je to ale hodně složité. Hráči často nechápou, jak tvrdě musí pracovat, aby se dostali až na nejvyšší úroveň – ať už NHL, nebo národní tým. Je to dlouhá cesta, každý den po řadu let. Ti, kdo dokážou být konzistentní a pracovat opakovaně každý den, mají největší šanci prosadit se. Ale jak už jsem říkal – největší kořeny úspěchu jsou v rodině. Výchova a prostředí, které rodina dítěti poskytne, mu dá největší potenciál dostat se někam daleko.
Share on Facebook
